Vzhledem k šíři záběru se filozofie dělí na dílčí disciplíny podle několika kriterií. Uveďme některá z nich.
Tradiční dělení filozofie:
Jiné podrobnější dělení:
Dějiny filozofie, snad s výjimkou 19. a 20. století, odrážejí tradiční historická období – antiku a středověk, v nedávných obdobích je dělení mnohem detailnější. Uveďme stručný výčet nejdůležitějších směrů (z hlediska vztahu k přírodním vědám).
Pro rychlejší orientaci uvádíme stručnou charakteristiku významných filozofických směrů. Připomeňme, že většinou zdůrazňují jeden aspekt nebo princip a tudíž se řada z nich navzájem nevylučuje.
Označení (z řeckého anthrópos, člověk a latinského centrum, střed) je spojeno se sklonem považovat člověka za střed světa a hodnotit všechno pouze z lidského hlediska. Někdy se užívá v pejorativním smyslu, např. snaha vyhubit živočichy člověku škodlivé bez ohledu na další následky nebo předpoklad, že to, co škodí člověku je automaticky ”škodlivé” obecně.
Pojmenování (z řeckého anthrópos, člověk a morfé, tvar, podoba) pro sklon přisuzovat mimolidským skutečnostem lidské vlastnosti a usuzovat o nich jako o člověku podobných. Často se odráží v jazyce – ”strom stojí”, ”stůl má nohy” apod.
Původně zločin proti obci (z řeckého a-theos, bezbožný), jímž se provinil ten, který se odmítal zúčasnit bohoslužby, ve starověku časté obvinění proti Židům, později i křesťanům. V novověku jím chápeme postoj úplně odmítající Boha a náboženství; tzv. vědecký ateismus je přesvědčen, že tento postoj opravňuje vědecké poznání.
Atomisté byli antičtí filozofové (např. Leukippos, Démokritos), jejichž filozofická škola dokazovala, že se svět skládá z malých, nedělitelných věčných částic nazývaných atomy (z řeckého a-tomos, nedělitelný), které jsou neustále v pohybu. Tyto částice se pohybují v prostoru nebytí a slučováním vytvářejí bytí. Na rozdíl od eleatů vyvracejí neexistenci pohybu. Obhajovali také teorii předurčení – determinismus. Představa základních stavebních částic hmoty získává v přírodních vědách na významu během 18. a 19. století, jedním význačných zastánců atomové teorie na počátku 20. století byl např. Albert Einstein, jehož práce mimo jiné výrazně přispěly k jejímu prosazení.
Původně americká psychologická škola reprezentovaná např. Watsonem a Skinnerem (podle anglického behavior, chování). Zaměřuje se na zkoumání chování a vnějších projevů, myšlenkovou činnost se snaží vysvětlit z jednoduchých principů podnětu a reakce, asociace a učení, tj. posilování či upevňování podmíněných reakcí (známé jsou např. Pavlovovy pokusy).
Směr uznávající Boha a jeho stvoření světa, popírá však jakýkoli jeho další vliv či zájem o svět – je jako ”hodinář”, který svět postavil a nechává dále běžet a člověk se tedy musí obejít bez jeho další pomoci. Stal se tak předchůdcem novověkého osvícenství a ateismu.
Názor, že každé dění je nutným důsledkem podmínek a příčin. Z tohoto předpokladu vycházejí exaktní vědy, stojí na něm pojem přírodního zákona a možnost předpovědi budoucího vývoje. Poněkud problematická je z jeho pohledu zkušenost lidského svobodného rozhodování. Někteří deterministé (např. Leibniz) zahrnují do podmínek i tendenci rozhodnout se tak a ne jinak, jiní považují lidskou svobodu za pouhou subjektivní iluzi.
Původně v dobách Sokratových umění vést rozhovor a správně, logicky argumentovat (z řeckého dialexis, rozhovor, disputace). Od Hegela poté označuje způsob myšlení, které v každém ději nalézá jakýsi ”rozhovor”, střetnutí dvou sil či principů, teze a antiteze, jež vede postupně k syntéze na nové, vyšší úrovni.
Protiklady monismu, podle nichž má náš svět dvojí (či vícerou) podstatu, odvozují či vykládají svět ze dvou (či více) rovnocenných a oddělených principů, např. ducha a hmoty nebo dobra a zla. V obecnějším smyslu pluralismus označuje postoj dávající přednost mnohosti a rozmanitosti před jednotným a shodným, např. v kultuře přijímá a oceňuje soužití rozmanitých skupin, neboť očekává, že vzájemná koexistence a prolínání všechny obohatí. Z podobných úvah vycházejí i snahy o zachování biodiverzity v přírodě nebo soutěžení nezávislých skupin či politických stran střídajících se u moci v demokratických společnostech.
Empirismus (z řeckého em-peiros, zkušený, znalý) je gnozeologický směr ve filozofii a psychologii, který veškeré poznání odvozuje od smyslové zkušenosti. Stojí v protikladu k racionalismu, který klade důraz na poznání prostřednictvím rozumu. Jako součást metodologie přírodních věd má empirismus velkou váhu až do současnosti. Hlavním představitelem je anglický filozof John Locke, který se postavil proti Descartovu postulátu vrozených idejí. Podle něj lze skutečnost poznat pouze prostřednictvím smyslové zkušenosti. Mezi další důležité postavy patří George Berkeley a David Hume. Reálné pro ně nejsou věci, ale pouze vjemy těchto věcí. Existenci předmětného světa podle nich vlastně nelze vůbec dokázat. Mezi další představitele patří Ernst Laas, Bertrand Russell a Francis Bacon. Omezení poznání na oblast pouhé zkušenosti je podle kritiků empirismu neudržitelná. Nelze totiž ze zkušenosti odvodit základní postulát, že ”všechna zkušenost je pravdivá”. Pokud by tato věta neplatila, veškerá další tvrzení empiristů nebudou pravdivá. Hlavní zásada empirismu je tak sama v sobě rozporná.
Filozofický směr založený Epikurem ze Samosu (341–271 př.n.l.). Podává návod, jak dobře žít v soukromí mezi přáteli – štěstí znamená zbavit se strachu ze smrti a z bohů, vyhýbat se veřejnému životu, vášním i starostem a vážit si krásy světa. Dnes se většinou používá jako synonymum pro požívačnost.
Přesvědčení, že vše je řízeno neúprosným osudem (latinsky fatum), jemuž nelze vzdorovat. Na rozdíl od determinismu nehledá příčiny dějů a událostí.
Myšlenkový a náboženský proud pozdní antiky, vzniklý prolínáním náboženství a filozofie zejména na Blízkém východě, jenž ovlivnil i rané křesťanství. Jádrem představuje myšlenka vysvobození či záchrany lidské duše z vězení hmoty a těla poznáním (řecky gnósis) vztahů mezi lidským a božským, jež není přístupné každému a vyžaduje zvláštní zasvěcení.
Holismus je postmoderním učením, jež vyjadřuje myšlenku, že ”celek je víc než souhrn jeho částí” – například věta je víc než jen pouhý soubor slov. Slova lze zaměnit, jejich význam zůstává. Postmodernismus tímto odmítá jednotné a univerzální pojetí světa, které nahrazuje jednotlivostí, individualitou, rozdílností. Snaží se zdůrazňovat emotivní složku osobnosti a intuici – nespoléhá se na intelekt jako jediné kritérium pravdy. S tím souvisí i zpochybňování obecně platných pravd a racionálních objevů pomocí vědeckých metod.
Podle jednoho z představitelů – Thomase Kuhna – zastánci soupeřících, nesouměřitelných paradigmat pohlížejí na stejný svět, ale vidí ho odlišně. Kuhn se domnívá, že přechod od jednoho paradigmatu k druhému nemůže probíhat krok za krokem, jak požaduje logika a přírodovědecká zkušenost. Zakládá tak ideu holistické koncepce popírající graduální koncepci vývoje vědy založenou na kumulativním hromadění poznatků, kdy ke změnám dochází postupně, krok za krokem. Holistické pozadí změny paradigmatu ve smyslu celkového vidění světa a přechodu od jednoho paradigmatu k druhému jako ”blesku z čistého nebe” opírá Kuhn o tvarovou psychologii. Podle této koncepce nevnímáme části, ale vždy určité celky – tvary.
Proti holistickému pojetí však hovoří nejen historie vědy, ale i dnešní stav ve vědě, kdy zásadní diskuse jsou na denním pořádku (kvantová mechanika, evoluční teorie ad.). Samotné tvrzení o nesouměřitelnosti předpokládá jisté srovnání analyzovaných teorií. Toto srovnání může být však uskutečněno pouze na základě pochopení, porozumění druhé, ”nesouměřitelné” teorii. Toto dilema se nakonec projevuje i v Kuhnově pojetí paradigmat, v jeho kolísání mezi interpretací paradigmatu jako celkové (holistické) změny a jako změny exemplárního objektu a tím vede i k rozvolnění pojmu vědecké revoluce.
Humanismus je obecný termín pro mnoho různých linií myšlení, které se soustředí na společná řešení obyčejných lidských problémů. Nejvyšší hodnotou v humanismu je lidský život. Humanismus se stal druhem obecné etické teorie lišící se od tradičních etických systémů, které se vztahují jen k určitým etnickým skupinám.
Mnoho forem humanismu má svůj počátek v teorii Protágorase, že ”člověk je mírou všech věcí”. V kontextu to značí, že pro určení hodnot a etiky jsou podstatní lidé, ne objektivní nebo absolutistické kodexy (zákoníky). Ve své době byl výrok Protágorase radikálním a objektivním hodnocením lidského stavu, který přesvědčivě vyvrátil absolutismus většiny tehdejší západní filozofie.
Renesanční humanismus byl kulturním hnutím v Evropě vzniklým v centrální Itálii ve 14. století, které oživilo a zlepšilo studium jazyků (zvláště řečtiny), vědy, filozofie, umění a poezie klasické antiky. Jeho důraz na umění a smysly znamenal velký posun od středověkých hodnot jako pokora, zkoumání svého nitra a pasivita. Krása byla pojímána jako odraz hlubších vnitřních ctností a hodnot. Krizi renesančního humanismu začal proces s italským vědcem Galileem, protože se objevila nutnost výběru mezi základním právem víry vědce ve své pozorování a mezi náboženským učením. Proces zviditelnil rozpory mezi humanismem a vírou.
Renesanční humanismus byl hnutím aristokratů, ne úplně demokratických, a vždy měl oponenty vnímající humanismus jako zkaženou teorii, avšak apel humanistických ideí byl vždy silný. I osvícenství může být viděno jako rozmach humanistických hodnot, mělo tendenci prezentovat vědu a rozum víc než umění.
Moderní humanismus má dva proudy. Náboženský humanismus se odvíjí od renesanční tradice osvícenství. Sekulární (světský) humanismus odráží vznik globalismu, rozvoj technologií a kolaps náboženské autority. Uznává individuální důstojnost, zásluhy a oprávnění na seberealizaci pomocí rozumu a logiky. Aspiruje na společnou filozofii, která přesahuje hranice kultury místních morálních norem a víry.
Označení pro filozofické soustavy a směry, jež zdůrazňují svébytný charakter ”říše idejí” čili ducha jako jediné pravé skutečnosti. V důsledku toho vyzdvihují vliv myšlení a poznání na skutečnost, prvenství rozumového poznání před smyslovým, duchovního před tělesným a často i prvenství věčného před konečným a časným. Za idealisty se pokládají např. Platón, Berkeley, Hegel a Schopenhauer. V běžném jazyce tak označujeme zdůrazňování až přeceňování možností nesobeckého jednání a ”ideálních” pohnutek.
Postoj zdůrazňující stanoviska, zájmy dospělého a soběstačného jednotlivce (z latinského in-dividus, nerozdělený, nedělitelný). Chápe společnost jako účelové sdružení svobodných lidí a všechny společenské jevy odvozuje a hodnotí z hlediska jejich svobody, potřeb a zájmů. Přehlíží závislost člověka na druhých i význam lidských vztahů. Projevuje se zejména v ekonomii, právu a literatuře.
Induktivní strategii vytváření vědy rozpracoval již Bacon formulací základních kánonů vědecké indukce. Novopozitivisté jejich výsledky přejali jako metodologický nástroj a zpočátku se jejich důkladnou analýzou nezabývali. Jakmile pozitivisté získali díky empirismu pevnou empirickou bázi, mohli pokračovat v zobecňování a vytváření empirických generalizací. Zobecnili empirické zákony, na jejichž základě formulovali vědecké zákony a obecná teoretická tvrzení ve formě zákonů. Induktivní postupy měly v době vzniku stejnou platnost jako postupy deduktivní logické a matematické, které se již dříve používaly k odvozování poznatků z poznatků. Později dokázali P. Dunhem a W. V. Quine, že z empirické báze nelze jednoznačně vyvodit jedinou správnou generalizaci a zákon, a že jejich struktury pak nevytvářejí jedinou správnou teorii. Tuto skutečnost dnes známe pod pojmem Quine-Dunhemova teze o nedourčenosti teorií empirickými fakty.
Iracionalismus (z latinského irrationalis, nerozumný) je filozofický směr především 2. poloviny 19. století odmítající koncepce založené na rozumovém vysvětlování světa a zdůrazňující naproti tomu instinkt, intuici, cit, příp. vůli, které postihují to, co je rozumem neuchopitelné. V etice proti pevným a obecně platným zásadám a normám vyzdvihuje pohyb života vytvářející stále nová hlediska, proti sociální rovnosti staví jedinečnost a neopakovatelnost osobnosti. Význačnými představiteli byli Arthur Schopenhauer, Søren Kierkegaard, Friedrich Nietzsche.
Přesvědčení, že kritériem vědeckých zákonů a teorií není pravdivost, nýbrž konvenční přednosti jako jednoduchost a účelnost; reprezentanty byli např. Poincaré, Carnap a Quine.
Novodobé označení doslovného chápání biblické zprávy o stvoření a odmítání evoluce (z latinského creatio, stvoření).
Filozofický směr, podle něhož je veškerá skutečnost hmotné povahy a poznatelná smysly, existuje jediná věc – hmota (latinsky materia, dříví, stavební materiál). Engelsův dialektický materialismus uznává i nehmotné stránky skutečnosti, pokládá je však za odvozené. Historický materialismus představuje pokus vysvětlit lidské jednání a dějiny pouze jako střet hmotných zájmů. Materialismus najdeme po celém světě, příkladem může být například materialismus Čaruáka, který se objevuje v jinak kastovnicky zaměřené Indii.
Směr vykládající svět jako stroj (z řeckého méchané, stroj, nástroj) pomocí působení sil mezi hmotnými tělesy; byl silně inspirován klasickou newtonovskou mechanikou a jejími úspěchy při popisu světa v 17.–19. století.
Monismus (z řeckého monos, jeden) představuje názor, že veškerenstvo vychází z jediné podstaty či substance. Jde o protiklad dualismu a pluralismu. Základem monismu je tvrzení, že pro vysvětlení fungování světa není potřeba princip duchovní a hmotný, ale že svět je jednotný. Existuje monismus idealistický, který tvrdí, že svět je povahy duchovní, monismus materialistický naopak zdůrazňuje materiálnost světa (např. marxismus). Jako monismus se na přelomu 19. a 20. století v Německu objevoval přírodovědecký materialismus reprezentovaný např. biologem Ernstem Heinrichem Philippem Augustem Haeckelem.
Název uměleckých a myšlenkových směrů, které za základní hodnotu a měřítko pokládají nepolidštěnou přírodu (z latinského naturalis, přirozený), v níž platí jen ”živočišné” potřeby a právo silnějšího.
Z německého Naturphilosophie – původně Senecovo označení Aristotelovy Fysiky (philosophia naturalis), dnes většinou pejorativní označení romantických představ o myšlení přírody jako hierarchického celku reprezentovaného např. Herderem, Goethem, Schellingem a Hegelem.
Přesvědčení, že nic na světě (latinsky nihil) nemá absolutní hodnotu či platnost, obecněji pochybnost o platnosti uznávaných hodnot, náboženství apod. Téma otevřel Nietzsche, jenž sám svoji filozofii chápal jako překonání nihilismu důrazem na lidskou vůli a tvořivost.
Jedno ze stanovisek ve středověkém sporu o univerzálie, podle něhož nic obecného neexistuje – např. ”zvíře” není nic skutečného, pouhý název (latinsky nomen); existují jen jednotlivá zvířata. Vzniká u Roscellina z Compiegne a vrcholí u Ockhama. Svým důrazem na smyslové poznání jednotlivého se stal předchůdcem sensualismu, empirismu a filozofie vědy.
Nábožensko-filozofický směr vycházející z Platonovy filozofie a Athénské Akademie, ovlivněný pythagorejskou i alexandrijskou školou, gnosticismem i křesťanstvím. Jádrem je přesvědčení, že skutečnost vzniká postupným vyplýváním (emanací) z původní Jednoty a ”úpadkem” do hmoty. Posláním člověka je podle něho obrátit pohled zpátky k duchu. V běžném smyslu pak platonismus vyjadřuje přesvědčení o svébytné skutečnosti idejí, pojmů a abstraktních veličin.
Novopozitivismus (logický pozitivismus, logický empirismus) vznikl ve dvacátých letech 20. století jako filozofický směr, který si klade za úkol řešit vztah filozofie a vědy v otázce pravdivé výpovědi o světě. Je spojován především s filozofy a filozofujícími vědci sdruženými ve Vídeňském kruhu (Mach, Schlink, Carnap, Neurath, Kraft, Popper), kteří názorově navazovali na myšlenky tradičních empiristů Locka, Berkeleyho, Huma a Milla. Velkým impulzem pro vznik této teorie byla Wittgensteinova práce Tractatus Logico-Philosophicus.
Vývoj tohoto filozofického proudu zahrnuje širší časový i prostorový rámec, kromě zmíněného Vídeňského kruhu zahrnuje také berlínskou školu, lvovsko-varšavskou logickou školu, vlivy na filozofii v USA ve 40. až 50. letech. Základním postulátem obsaženým ve všech pracích byla představa, že jediné skutečné poznání je poznání vědecké, že pouze věda může prezentovat věrohodné výsledky, které mají objektivní platnost a pravdivost. Tyto výsledky mohou být základem pro vytvoření racionálních základů lidského myšlení. Zároveň i odlišují a eliminují všechna jen zdánlivá tvrzení nevědecké metafyziky. Novopozitivisté považovali filozofické úvahy postrádající souvislost s vědeckými procedurami a postupy za metafyziku. Sami se pak považovali za vědecké filozofy a pozitivistická filozofie s stala synonymem pro vědeckou filozofii. Navázala na ni analytická filozofie, filozofie vědy a filozofie jazyka.
Racionalistické hnutí vzdělanců 17. a 18. století vedené přesvědčením, že nouze světa i člověka plyne z pověr, předsudků a tmářství, že uvolnění a uplatnění možností lidského rozumu povede nutně k osvobozování člověka a k pozvednutí životních podmínek celého lidstva, tj. k pokroku. Vliv osvícenství dominoval i celému 19. století a dodnes je ve vědě patrný.
Názor, že bytí (svět apod.) jako takové je božské (z řeckého pas, všechno a theos, bůh), charakterizovaný např. Spinozovým výrokem ”Bůh čili příroda”. V nejrůznějších podobách je častý v antické i novověké filozofii.
Pozitivismus je světonázorové, gnozeologické a metodologické stanovisko, případně způsob myšlení, který vychází z ”bezprostředně daného”, tj. ze smyslově vnímatelných jevů přírodních a společenských procesů nebo z existujících myšlenkových abstrakcí. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, idealisticky a spiritualisticky orientovaným filozofiím, jde o nejsilnější filozofický proud v rámci scientismu. Vznikl v polovině 19. století, i když uplatnění našel až ve století dvacátém. Za zakladatele se považuje autor názvu francouzský filozof Comte, dalšími představiteli byli Hume, Mill či Spencer. Na tento směr navázal později novopozitivismus reprezentovaný Wittgensteinem či Russellem.
Pozitivismus vychází z materialismu, opírá se o empirismus, zdůrazňuje scientismus. Uznává pozitivní vědění (dokázané, nezpochybnitelné), pojmy staví na základě ověřených faktů, podobnosti a zákonitosti na základě posloupnosti. Vyžaduje od každé vědy, aby vycházela nejen z faktů jako smyslově vnímatelných skutečností, ale aby se soustředila na jejich zjišťování a spojování prostřednictvím zákonů. Dále pozitivismus odmítá ontologii a hypotézy, staví na faktech a jejich klasifikaci i praktickém využití. To znamená, že chce zbavit filozofii toho, co ji dělá filozofií a udělat z ní metodologii věd – jejím úkolem by mělo být shrnovat a systematizovat výsledky vědy.
Ze stanovisek pozitivismu jako vědecké, střízlivě věcné, popisné filozofie vychází mimo novopozitivismu také např. pragmatismus, empiriokriticismus nebo kondicionalismus. Později přechodem k analýze jazyka vědy opouštějí pozitivisté původní program empirické deskriptivní metodologie a jejich zkoumání tak získává novou dimenzi; předmětem se stává jazyk vědy a cílem se stává exaktní metodologie, zkoumání jak věda (vědec) má nebo musí pracovat. Nahrazením kontextu objevu kontextem zdůvodnění se pozitivismus orientoval na logickou analýzu, metodologií vědy se stala logika. Úplného cíle, vytvoření dokonalého jazykového aparátu pro vědu, absolutně přesného a jednoznačného jazyka, dosaženo nebylo.
Pragmatismus označuje věcnost, nezaujatost, zaměřenost k efektivnosti a užitečnosti řešení problému nebo rovněž sklon k praktickému a spíš krátkodobému řešení problémů. Klade důraz na osobní zkušenost, užitečnost a na to, jak se ideje osvědčují v praktickém životě. Řečeno slovy Karla Čapka: ”Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitější je, aby byla zlepšována ve skutcích a v životě.” Pragmatismus nechce hledat jediný univerzální princip výkladu světa – chápe skutečnost jako pluralitu, dějiště svářících se sil. U nás je reprezentován čapkovskou generací (bratři Čapkové, Langer, Peroutka i Masaryk).
Racionalismus je filozofický směr, který zastává stanovisko, že pravdivé poznání je možné jen rozumem a analýzou. Racionalisté věří, že existují apriorní či vrozené ideje, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti, tyto ideje však mohou být zkušeností ospravedlněny. Jsou odvozeny určitým způsobem ze struktury lidského myšlení, anebo existují nezávisle na něm. Pokud existují nezávisle na myšlení, může je lidský rozum pochopit v okamžiku, kdy dosáhne určité úrovně vyspělosti. Charakteristický je Hegelův výrok ”Všechno rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné.” Význačnými představiteli byli Anaxagoras, Descartes, Franklin, Freud, Ingersoll, Leibniz, Paine, Popper, Russell, Spinoza, Voltaire.
Označení (z latinského realis, věcný, skutečný) pro přesvědčení, že skutečnost existuje nezávisle na našem vědomí, v běžné řeči postoj vycházející z věcného a střízlivého odhadu možností. Ve středověkém sporu o univerzálie názor, že obecné věci (např. člověk nebo zvíře) jsou skutečné a poznání začíná poznáním obecného.
Scientismus (z latinského scientia, vědění) je ideová koncepce z přelomu 19. a 20. století. Jde o názor (myšlenkový směr), který zdůrazňuje význam vědy v systému kultury. Vědě přisuzuje jednoznačně a nezvratně pozitivní hodnotu. Podle scientistického přístupu přináší věda postupně odpovědi na problémy lidstva. Scientismus očekává, že vědecké poznání s sebou jednoznačně přinese neomezený kulturní a společenský pokrok. Dle scientismu je dále možné, aby věda na základě empirických metod přesně předvídala chování lidského jedince. Termínem scientismus bývá ve volnějším smyslu též označována tendence k zavádění vědeckých – především fyzikálních a matematických – metod do všech ostatních vědních oborů (např. i do sociálních věd). V užším smyslu tak označujeme přesvědčení, že jen přírodovědecké poznání je poznáním, doložené např. Rutherfordovým výrokem ”je buď fyzika anebo sbírání známek”. Ve vyhraněné formě přehlíží, že člověk se téměř vždy rozhoduje bez úplné informace, jeho jednání v sobě proto vždy nese určitou míru rizika a člověk za ně musí nést vlastní zodpovědnost.
Školská filozofie (z latinského scholasticus, učitel), tradice filozofie jako základu vzdělání a předmětu na středověkých církevních školách. Vznikala postupně od 9. století (Alkuin) a vrcholí Tomášem Akvinským, který spojil Aristotelovu metafyziku s obsahem křesťanské víry. Někdy tak pejorativně označujeme strnulé myšlení vzdálené skutečnosti.
Opak dogmatismu (z řeckého skepsis, zkoumání, rozvažování), zdůrazňující význam pochybnosti, sahající svými kořeny až k Sokratovi; novověkými představiteli byli např. Descartes a Hume. Jak bylo řešeno v textu, sklon pochybovat patří základům filozofie jako takové. V radikální podobě však skepticismus může mít formu trvalé, všeobecné a soustavné pochybnosti a může případně vést k popření možnosti racionálního poznání.
Pozdně antický filozofický směr založený Zenonem z Kitia (334–262 př.n.l.), jenž učil v athénském sloupořadí (řecky stoa), dále proslavený Senecou a Markem Aureliem. Podle stoiků každé poznání pochází ze smyslů, příroda a bůh jsou dvě stránky téhož. Hlavní je však důraz na ”dobrý život” – rozumové sebeovládání, soběstačnost, nezávislost na vnějších poměrech, potlačení vášní a statečné přijetí osudu. Jde o filozofii jednání a individuálního hrdinství, jež má v evropské tradici hluboký vliv projevující se zejména v krizových dobách.
Názor (z latinského vita, život), podle něhož v živých organismech působí ještě jiné zákonitosti a síly (např. ”životní síla” vis vitalis), které fyzika a chemie nemohou postihnout. Klasický vitalismus (Driesch, Bergson) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (např. ve schopnosti reprodukce a hojení, účelového chování a negativní entropie) se zatím nepodařilo uspokojivě a definitivně překlenout. Na druhé straně některé funkce, dříve pokládané za výsadu živého (reprodukce, výměna látek, tvarové změny, přizpůsobování se) nachází biochemie i u organických molekul nebo informatika u některých programových systémů.
