banner

Dodatek B
Minigalerie známých osobností zmíněných v textu

V tomto doplňku lze nalézt stručný výběr nejvýraznějších osobností, s nimiž se čtenář setká v textu. Vychází jsme především z volně dostupných zdrojů [1, 2], kde lze najít i další podrobnosti a zajímavé odkazy; obrazový materiál pochází z databáze Wikimedia Commons.

Tomáš Akvinský

PIC
Obrázek B.1: Tomáš Akvinský na oltářním obrazu Carla Crivelliho

Sv. Tomáš Akvinský (1225 – 7. března 1274), latinsky Thomas Aquinas, byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky, katolická církev ho považuje za svého největšího teologa a jednoho ze třiceti tří učitelů církve.

Tomáš pocházel ze starého italského šlechtického rodu, stal se členem dominikánského řádu. Studia absolvoval jednak v Neapoli a Kolíně nad Rýnem, kde byl v kontaktu s významným dominikánským teologem Albertem Velikým, a jednak na univerzitě v Paříži, kde pak vyučoval teologii. Tomášova filozofie vychází z teologické interpretace Aristotelova díla, významně ovlivněna byla též novoplatonismem. Vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. Pravda je podle něj jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry, tj. cesta zjevené pravdy, která je poznatelná lidským rozumem podobně jako pravdy přírody (tj. přirozeného světa). Stejně tak je možné obhájit rozumem existenci Boha. Tomáš formuloval celkem pět následujících důkazů, přičemž se inspiroval Aristotelovou metodikou, a také učením Augustinovým:

Přestože Tomášovo učení bylo zprvu římskokatolickou církví i pařížskou univerzitou odmítáno, tomistická filozofická škola, kterou Tomáš založil, se stala půlstoletí po Tomášově smrti na dlouhou dobu oficiálním dogmatem církve. Pokračování tomistické školy, novotomistická filozofie, byla roku 1879 papežskou encyklikou označena za oficiální filozofii církve. Novotomismus zaujímá významné postavení i v současné filozofii.

Aristotelés ze Stageiry

PIC
Obrázek B.2: Římská kopie řecké Aristotelovy busty (Louvre, Paris)

Filozof vrcholného období řecké filozofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př.n.l. v osadě Stageira (někdy také Stagirita) na poloostrově Chalkidiké v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně (Thessaloniki), zemřel v roce 322 př.n.l. ve vyhnanství v Chalkidě odkud pocházela jeho matka, asi 60 km od Athén po obvinění z rouhání proti bohům.

Roku 335 př.n.l. založil vlastní filozofickou školu zvanou Lykeion, nebo také peripatetická škola (z názvu krytého sloupořadí peripatos, kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein, procházet se, neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel). Během 13 let, které strávil v Athénách, vznikla většina jeho spisů. Snažil se obsáhnout a uspořádat všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. V Aristotelově myšlení hraje proti Platonovi mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filozofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a ovšem správně myslet i argumentovat. Novým vymezením položil Aristotelés základy soustavné filozofie jako snahy ”porozumět tomu, co jest”, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filozofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.

Augustin

PIC
Obrázek B.3: Sv. Augustin

Aurelius Augustinus (též sv. Augustin nebo Augustin z Hippony) byl biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna. Augustinus je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské platónsky orientované patristiky.

Díky Augustinovu spisu Vyznání, jehož prvních deset knih je jakousi duchovní autobiografií, se nám věrně zachoval obraz Augustinova života. Narodil se roku 354 v Thagastě (dnes Souk-Ahras v Alžírsku) v rodině pohanského římského úředníka a zbožné křesťanské matky. Po studiích se v Tagastě a Madauře se věnoval vyučování rétoriky; v mládí žil nevázaným životem, roku 372 se mu narodil nemanželský syn Adeodatus. Svou zkažeností velmi zarmucoval svou matku sv. Moniku, která se neustále modlila za synovo obrácení. Ciceronův spis Hortensius jej vyprovokoval k zájmu o filozofii: tehdy Augustin vstoupil do manichejské sekty a setrval v ní devět let. Od roku 383 vyučoval rétoriku v Římě, od roku 384 v Miláně. Po dlouhých vnitřních bojích se roku 387 nechal pokřtít milánským biskupem sv. Ambrožem. Roku 389 se vrátil do Thagaste, roku 390 nebo 391 přijal z rukou biskupa Valeria kněžské svěcení a roku 393 se stal ve městě Hippo Regius (na území dnešního Tuniska) biskupem. Svůj život věnoval práci na filozofických a teologických spisech a péči o svou církevní obec. Zemřel během nájezdu Vandalů roku 430 n.l.

V duchu novoplatonismu rozvíjel v dogmatických sporech s různými ideovými odpůrci své doby křesťanskou věrouku. Stejně jako sv. Pavel učil, že člověk je od přirozenosti neschopný konat dobré skutky (nauka o dědičném hříchu), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží předurčeni k věčnému spasení (predestinace).

V díle ”O Boží obci” Augustinus podává křesťanskou interpretaci katastrofických událostí, které v jeho době postihly římské impérium a vytváří vlastní katolickou historii světa, jejímž obsahem je boj dvou entit časné obce pozemské a věčné obce nebeské. Pozemská říše je nedokonalá, tvořená hřešícími bytostmi, její úlohou je být místem, kde se odehrává zápas o pravé určení člověka. Sv. Augustin se ve svém učení také velmi věnoval otázce trojjedinosti Boha, k tomuto tématu je vázán jeden příběh z Augustinova života, kdy potkává na pláži malého chlapce, přelévajícího vodu z moře do jím postaveného jezírka. Sv.Augustin mu říká: ”Dříve já přeliji moře do tohoto jezírka, nežli Ty pochopíš toto Boží tajemství.”

Bůh je podle Augustina nejvyšším Principem a zdrojem Světla, nejvyšším, absolutním a jednotným bytím, Pravdou a nejvyšším Dobrem (unum, verum, bonum). Svět byl stvořen z ničeho tvořivou boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob ideí), které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní Pravdu, ke které vede cesta poznáváním sebe samého, své vlastní duše.

Francis Bacon

PIC
Obrázek B.4: Sir Francis Bacon

Francis Bacon, 1. vikomt St. Albans, baron z Verulamu byl anglický filozof a státník považovaný za zakladatele empirismu. Narodil se 22. ledna 1561 v Londýně v rodině Sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečeti, a jeho druhé manželky Anne Cook. Ve dvanácti letech (duben 1573) byl poslán na univerzitu v Cambridge, kde již jako dítě vynikal svou genialitou a chápal, že vědu je nutno reformovat. V mládí doprovázel anglického velvyslance na dvůr Jindřicha III. do Francie, po necelých třech letech se kvůli smrti svého otce v únoru 1579 vrátil do Anglie. Ačkoli se připravoval na právnickou kariéru a s úspěchem se vrhl na studium judikatury, dal nakonec přednost politice. Stal se členem parlamentu (1584) a připojil se ke straníkům Roberta Devereuxe, 2. hraběte z Essexu. Ačkoli se stavěl na stranu královny Alžběty, a to někdy i proti svému chlebodárci, dostal za to jen čestný titul rádce a mimořádného advokáta královny.

Po smrti královny Alžběty se Baconovi dostalo mnoha poct, neboť nový král, Jakub I. měl rád učence. Jmenoval ho advokátem (1607), později generálním advokátem (1615), členem tajné rady (1616), strážcem pečeti (1617) a nakonec i lordem kancléřem (1618). Též byl v roce 1603 jmenován rytířem, poté baronem z Verulamu (1618) a nakonec vikomtem St. Alban (1621). Bacon pomáhal svými radami zřídit Spojené království Anglie a Skotska a provést mnoho užitečných reforem. Po prokázané korupci, kdy během svého dvouletého působení ve funkci kancléře však přijímal peníze za koncese, za výnosná místa a privilegia, musel vysoké politické postavení roku 1621 opustit. Byl odsouzen soudem peerů k uvěznění v Londýnském Toweru a pokutě 40 000 liber. Byl zbaven všech svých poct a veřejných funkcí. Bacon svou chybu uznal, pokutu zaplatil a od té doby už nikdy nevstoupil na půdu parlamentu. Díky oblibě u krále a protože nebylo jisté, zda se nestal obětí politických intrik, Jakub mu po pár dnech ve vězení dal milost a odpustil mu pokutu. V roce 1624 jej král dokonce osvobodil ze všech obvinění a Bacon poslední roky svého života věnoval práci na filozofických spisech. Zemřel o dva roky později, 9. dubna 1626, následkem fyzického vyčerpání po úpalu.

Vedle své kariéry v politice Bacon významně přispěl k vědeckému zkoumání, k filozofii, dějepisectví a literatuře. Je otcem empirismu a experimentální metody. Ve svém díle Novum Organum napsal, že všechny naše znalosti k nám proudí formou objektů v přírodě, a my vlastníme jenom schopnosti k interpretaci těchto objektů. Podle Bacona jsou naše vědecké teorie konstruované způsobem, kterým vidíme objekty, jsme tedy odsouzeni jen k hypotézám. V roce 1597 pronesl slavnou větu Scientia potestas est, která se dá se přeložit jako ”vědění je moc” či ”vědění je síla”, kterou podtrhl hodnotu vědeckého výzkumu a jeho potenciálně rostoucí význam pro rozvoj lidské společnosti. Též vymyslel šifru k zabezpečení diplomatické korespondence a zabýval se schématem univerzálního jazyka.

John David Barrow

PIC
Obrázek B.5: John David Barrow

John David Barrow (narozen 29. listopadu 1952 Londýně), Fellow of the Royal Society (člen Royal Society of London for the Improvement of Natural Knowledge) je britský kosmolog, teoretický fyzik a matematik, v současné době profesor matematických věd v Cambridge. Jako známý popularizátor vědy přednášel pro veřejnost v sídle britského premiéra na Downing Street i ve Vatikánu. Za svou divadelní hru Infinities (premiéra v Miláně roku 2002) získal italskou divadelní cenu Premi Ubu. V roce 2006 byl vyznamenán Templetonovou cenou za ”pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností” a za dílo ”o vztahu mezi podmínkami života a Vesmírem a podstatě našeho porozumění, jež vytvořilo nové pohledy na otázky týkající se vědy a náboženství”. Je členem Sjednocené reformované církve (United Reformed Church), jež – podle Barrowových slov – učí tradiční deistický obraz vesmíru.

Ludwig von Bertalanffy

Karl Ludwig von Bertalanffy (19. září 1901 Vídeň – 12. června 1972 New York) byl původem rakouský biolog známý jako zakladatel teorie systémů. Postupně působil jako profesor na univerzitách ve Vídni, Londýně, Montrealu a několika univerzitách v USA. V roce 1934 publikoval model individuálního růstu, který se v řadě obměn používá v biologických modelech dodnes.

René Descartes

René Descartes (latinsky Renatus Cartesius) (31. března 1596 – 11. února 1650) byl francouzský filozof, matematik a fyzik. Je známý vynálezem číselné reprezentace geometrických objektů – kartézského systému souřadnic.

Svou filozofickou argumentaci založil na matematických principech a metodách. Přispěl k vývoji matematiky jako jeden ze zakladatelů analytické geometrie a optiky objevem zákona lomu paprsků. Descartesův hluboký vliv lze vystopovat v dílech racionalistů, empiriků a materialistů, kteří sice odmítli jeho teorie, ale poučili se z jeho racionální důkladnosti.

Descartes byl vzdělán jezuity, poté studoval práva. Od roku 1617 byl vojákem, zprvu v armádě Mořice Oranžského, od roku 1619 bavorského kurfiřta Maxmiliána, údajně bojoval i v bitvě na Bílé hoře (na straně Habsburků). Po několika letech putování strávil jistý čas v Paříži, nakonec se usadil v Nizozemí, kde prožil 20 let (1629-1649), dokončil zde svá Pravidla pro řízení ducha. Potom vytvořil díla, která ho proslavila: Rozprava o metodě (1637), Úvahy o první filozofii (1641) a Principy filozofie (1644). Kvůli svým názorům byl pronásledován teology, proto nakonec přijal pozvání královny Kristiny a našel útočiště ve Švédsku, kde zemřel.

Základní téma Descartových myšlenek je podobné jako sv. Augustina: Bůh a duše. Pro toto zkoumání však používá specifickou metodu – všechny myšlenky získává dedukcí z nejjednodušších základních pojmů.

PIC
Obrázek B.6: René Descartes na portrétu Franse Halse

”Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je – vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl.”

Hledal, zda nalezne nějakou jistotu. Známá věta – ”Myslím, tedy jsem” (celý citát zní ”Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem”, latinsky ”Dubito ergo cogito, cogito ergo sum”) – je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuje. Descartes rozlišuje Boha jakožto nekonečnou a nestvořenou substanci, dále nalézá dvě substance stvořené: nemyslící tělesnou substanci s hlavním atributem rozprostraněnosti (res extensa) – svět těles, a nerozprostraněnou duchovní substanci s atributem myšlení (res cogitans) – neprostorový a netělesný duch, myšlení. Je v tomto smyslu zastáncem dualismu. Rozlehlost i myšlení, tělo i duch jsou v člověku svázány, ale jak mohou obě substance působit v jedné bytosti v těsném spojení, a dokonce na sebe působit, nedovede odpovědět. Na tyto otázky pak navázali Descartovi následovníci (Leibniz, Spinoza, okkasionalisté a další)

Clinton Richard Dawkins

PIC
Obrázek B.7: Richard Dawkins v březnu 2005

Clinton Richard Dawkins narozený 26. března 1941 v Nairobi je britský zoolog, etolog a biolog, profesor na univerzitě v Oxfordu. V širší veřejnosti má vliv jako popularizátor evoluční teorie a sociobiologie.

Do Velké Británie se s rodiči přestěhoval jako osmiletý. Ukončil Oundle School v hrabství Northampton a pokračoval studiem zoologie na Balliol College v Oxfordu, kde byl žákem nositele Nobelovy ceny etologa Nico Tinbergena. V letech 1967–1969 působil jako asistent na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Pozornost světové veřejnosti upoutal v roce 1976 knihou Sobecký gen (česky [11]). Jím částečně vytvořená a částečně popularizovaná teorie sobeckého genu se rychle rozšířila a stala se součástí širokého povědomí. Dawkins dokazuje, že základní evoluční jednotkou jsou geny, které – ač samy pasívní – vyvolávají složité reakce vedoucí až ke vzniku složitých biologických strojů pro zachování a šíření genu, mezi které patří i člověk.

Právě teorie sobeckého genu vedla Dawkinse k proklamaci kontroverzní teorie memetické. Podle ní se podobně jako geny replikují i informační řetězce, které pojmenoval mem. Počáteční nadšení touto teorií opadlo koncem devadesátých let dvacátého století kvůli těžké definovatelnosti pojmů. V současnosti je memetika vnímána jako metafora na hraně vědy a poezie, značná část jejího slovníku však vstoupila v běžné užívání. V roce 1982 potvrdil svou pozici na světovém intelektuálním fóru bestsellerem ”The Extended Phenotype” (Rozšířený fenotyp). Jeho zapálení pro věc mu vyneslo přezdívku Darwinův rotvajler po vzoru přezdívky Thomase Huxleye Darwinův buldok.

Dawkins je často laickou i odbornou veřejností vnímán jako kontroverzní osobnost pro svůj manifestovaný ateismus. Ostře vystupuje proti náboženství, ve kterém spatřuje analogii počítačového viru šířícího se mezi lidskými mozky, jak popisuje ve svém eseji Viruses of the Mind (Virus mysli) z roku 1991, v knize ”The God Delusion” (Bůh je halucinace) vyzývá k radikálnějšímu postoji ateistů vůči náboženstvím.

Dawkins je nositelem čestných doktorátů na univerzitách ve Westminsteru, Durhamu a Hullu. Další obdržel na Open University, St. Andrew University, a Australian National University. V roce 1997 byl zvolen členem Královské literání společnosti a o tři roky později Královské přírodovědecké společnosti. Je viceprezidentem Britské humanistické asociace a čestným patronem Trinity College University Philosophical Society.

Albert Einstein

PIC
Obrázek B.8: Albert Einstein v roce 1947

Albert Einstein (14. března 1879 Ulm – 18. dubna 1955 Princeton) byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity (1905), myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu (1905), vysvětlení Brownova pohybu (1905) a snad nejvíce obecná teorie relativity (1915), která ze známých teorií dodnes nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítkách.

Einstein se podílel i na rozvoji statistické fyziky a kvantové statistiky (Boseho-Einsteinovo rozdělení), na diskusi o interpretaci kvantové mechaniky (diskuse s Bohrem, EPR paradox), s Leó Szilárdem objevili nový typ chladničky. V roce 1921 byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku ”za vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku”, nicméně většina fyziků se domnívá, že Nobelovu cenu by si zasloužil každý z Einsteinových článků z roku 1905 a v prvé řadě obecná teorie relativity. Po experimentálním potvrzení obecné teorie relativity se ve 20-tých letech 20. století stal známým po celém světě, což byl a dosud je pro vědce nevídaný úspěch. V pozdějších letech jeho sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí – génia, v roce 1999 ho časopis Time vybral jako Osobnost století. Jeho popularita vedla k používání jeho jména v reklamách a obchodu a dokonce i k registraci obchodní známky Albert Einstein. Na jeho počest byla pojmenována fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein.

Einsteinův náboženský názor je většinou považován za deistický: ”věřil v Boha, který se mu zjevuje v harmonii všeho, co existuje, ne v Boha, který řídí osud a činy lidí” a chtěl ”vědět, jak Bůh stvořil svět”. Poté, co byl tázán na náboženské otázky Martinem Buberem, Einstein zvolal ”My fyzikové se jen snažíme obtáhnout čáry, které nakreslil On.” Svou víru pak shrnul slovy: ”Mé náboženství sestává z pokorného obdivu neomezeného vyššího ducha, který se odhaluje jako drobné detaily, které jsme schopni postřehnout svou chatrnou a vetchou myslí.”

Richard Phillips Feynman

PIC
Obrázek B.9: Richard Phillips Feynman při hře na bonga okolo roku 1962

Richard Phillips Feynman [Ričrd Filips Fejnmen] (11. května 1918 – 15. února 1988) patřil k největším fyzikům 20. století. Studoval Massachusettský technologický institut (MIT), doktorát složil na univerzitě v Princetonu. Během druhé světové války pracoval na vývoji jaderné bomby (projekt Manhattan). Po skončení války pracoval krátce na Cornellově univerzitě a od roku 1951 až do své smrti působil v Kalifornském technickém institutu (Caltech). V roce 1965 mu byla spolu s Sin-Itiro Tomonagou a Julianem Schwingerem udělena Nobelova cena za ”za zásadní práci na kvantové elektrodynamice s hlubokými důsledky pro fyziku elementárních částic”. Vypracoval techniku popisu reakcí elementárních částic, tzv. Feynmanovy diagramy. Velmi významná byla i jeho pedagogická činnost, dodnes jsou pro přehlednost a názornost vysoce ceněné a používané jeho sbírky přednášek a další knihy.

Feynman proslul i svými dalšími zájmy – přispěl k rozvoji galvanizačních technik, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně šlo o lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek, ale v těchto oborech nic zásadního nepublikoval. Ve volném čase maloval ženské akty a hrál na bonga (jednou se dokonce zúčastnil karnevalu v Rio de Janeiro jako hráč na bubínek frigideira spolu s místními hudebníky). Po delším váhání se zúčastnil jako člen vyšetřovací komise zkoumání katastrofy raketoplánu Chalenger, kde nejen přispěl k objasnění jejích příčin, ale poukázal i na další systémové chyby ve vedení tohoto projektu.

Paul Karl Feyerabend

Paul Karl Feyerabend (13. ledna 1924 – 11. února 1994) byl původem rakouský filozof vědy. Narodil se ve Vídni, kde také navštěvoval základní a střední školu, již v této době se zajímal o četbu, divadlo a zpěv. Po dokončení střední školy v dubnu 1942 byl odvelen do Pracovní fronty (Arbeitsdienst); monotónní práce ho ale nebavila, proto se přihlásil do armády do školy pro důstojníky a od prosince 1943 sloužil jako důstojník v severním úseku Východní fronty, kde dokonce získal Železný kříž a byl povýšen na poručíka. Při ústupu byl zasažen třemi kulkami, z nichž jedna poranila páteř. Po zbytek války se z tohoto zranění zotavoval a musel až do smrti chodit o holi.

PIC

Obrázek B.10: Paul Karl Feyerabend při jízdě ve vlaku

Vrátil se do Vídně, kde studoval historii a sociologii. Studium ho neuspokojovalo, proto přestoupil na studium fyziky, kde se setkal s Felixem Ehrenhaftem, fyzikem, jehož experimenty ovlivnily Feyerabenda v jeho pohledu na podstatu vědy. Poté se orientoval na filozofii, v níž obhájil diplomovou práci. V roce 1948 na mezinárodním letním semináři Rakouské sociologické společnosti v Alpbachu potkal Karla Poppera, který měl velký vliv na jeho pozdější práce a stal se i jeho školitelem a London School of Economics. Po návratu do Vídně přeložil do němčiny Popperovo dílo ”Otevřená společnost a její nepřátelé”, v roce 1955 získal své první akademické místo na Bristolské univerzitě, kde přednášel o filozofii vědy. Později během života působil také v Berkeley, Aucklandu, Sussexu, na Yale, v Londýně a Berlíně. Během této doby rozvinul své kritické pohledy na vědu, které později nazval ”anarchistické” nebo ”dadaistické”, aby ilustroval svůj nesouhlas s dogmatickým užíváním pravidel. Společně s dalším Popperovým studentem Imre Lakatosem plánovali napsat dialog s názvem ”Rozprava proti metodě”, kde by Lakatos zastával racionální hledisko při pohledu na vědu a Feyerabend by je zpochybňoval. Po nečekané Lakatosově smrti Feyerabend publikaci kritickou k tehdejšímu filozofickému pohledu na vědu skutečně napsal. Vyvolala mnoho negativních reakcí po nichž Feyerabend upadl do dlouholetých depresí, pokračoval však v hájení svých kontroverzních filozofických pozic, dále přednášel na Berkeley a později také v Kasselu a Curychu. Zemřel v roce 1994 na komplikace způsobené mozkovým nádorem.

Galileo Galilei

PIC
Obrázek B.11: Galileo Galilei

Galileo Galilei (15. února 1564 Pisa – 8. ledna 1642 Arcetri) byl toskánský astronom, filozof a fyzik těsně spjatý s vědeckou revolucí. Mezi jeho úspěchy řadíme vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování, nalezení prvního z Newtonových zákonů pohybu a účinnou podporu Koperníka. Často je uváděn jako ”otec moderní astronomie”, ”otec moderní fyziky” a dokonce ”otec vědy”. Jeho experimentální činnost je obecně považována za důležitý doplněk spisů Francise Bacona, jimiž byla založena moderní vědecká metoda. Jeho dílo je považováno za nejvýznamnější průlom od dob Aristotelových, jeho konflikt s římskokatolickou církví je zvláště vědou v západní společnosti považován za nejvýznamnější příklad počátečního konfliktu náboženství a svobodného myšlení.

Navštěvoval Universitu v Pise, byl však z finančních důvodů nuceně ”vyloučen.” Nicméně v roce 1589 mu byla nabídnuta pozice na fakultě, kde vyučoval matematiku. Nedlouho poté se přestěhoval na Universitu v Padově, na jejíž fakultě sloužil podle potřeby jako učitel geometrie, mechaniky a astronomie až do roku 1610. V této době učinil mnoho významných objevů.

Galileo byl průkopníkem v užívání kvantitativních experimentů, jejichž výsledky matematicky analyzoval. Tyto metody neměly v té době v evropském myšlení žádnou tradici; největší experimentátor předcházející Galileovi, William Gilbert, kvantitativní postupy nepoužíval, Galileův otec Vincenzo Galilei však prováděl experimenty, ve kterých objevil asi nejstarší známý nelineární fyzikální vztah mezi napětím, frekvencí a délkou natažené struny. Galileo přispěl k odmítnutí slepé důvěry k autoritám (např. církvi) nebo jiným myslitelům (jako Aristotelovi) ve věcech vědy a k oddělení vědy od filozofie a náboženství. V tomto smyslu bývá někdy označován za ”otce vědy”.

Galileo byl vroucím katolíkem, jeho spisy o koperníkovském heliocentrismu však pobouřily některé představitele katolické církve, kteří věřili v geocentrický model sluneční soustavy a argumentovali, že heliocentrismus je v přímém rozporu s Biblí, přinejmenším s její interpretací církevními Otci, a s vysoce ceněnými starými spisy Aristotela a Platóna. Galileo nevýraznějším protivníkem byl kardinál Bellarmino, muž svědomitý, upřímný a vzdělaný, ale zaujatý budováním vědy v souladu s Písmem. V roce 1616 varovala inkvizice Galilea, aby neschvaloval ani nebránil hypotézu obsaženou v Koperníkově spisu O obězích sfér nebeských (De revolutionibus orbium coelestium), a že nemá heliocentrickou teorii ”učit žádným způsobem”. Když v roce 1623 zemřel papež Řehoř XV. a jeho nástupcem Urbanem VIII. se stal Galileův blízký přítel Maffeo Barberini, dal nový papež Galileovi vágní svolení ignorovat zákaz a napsat knihu o svých názorech, i když stále nesměl otevřeně heliocentrickou teorii podporovat. Galileo souhlasil a napsal své mistrovské dílo, Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo, zkráceně Dialogy). Zaměřil se na argumentaci mezi dvěma intelektuály (jedním ”geocentrikem”, druhým ”heliocentrikem”) a neutrálním laikem. Ačkoliv byla kniha prezentována z hlediska pohledu církve, heliocentrické argumenty často dominovaly a na konci přesvědčily i neutrálního účastníka sporu.

Dialogy byly publikovány v roce 1632 se souhlasem katolických cenzorů, z církevního tábora se však vzedmul hněv. Navzdory trvání na tom, že jeho práce v této oblasti byla čistě teoretická, navzdory jeho přesnému dodržování církevního protokolu pro publikování prací (což zahrnovalo prvotní prozkoumání církevními cenzory a následnou žádost) a navzdory jeho těsnému přátelství s papežem, byl Galileo roku 1633 předvolán před tribunál římské inkvizice. Ta zamítla počáteční Galileovy prosby odložit nebo přeložit proces pro jeho podlomené zdraví. Na zasedání pod předsednictvím papeže Urbana VIII. se inkvizice rozhodla donutit Galilea předstoupit před inkviziční tribunál. Formální výslech začal 12. dubna 1633, Galileo byl držen osmnáct dní v místnosti inkvizičního úřadu. V této době jej několikrát navštívil hlavní komisař inkvizice Vincenzo (později kardinál) Maculano a nabízel mu dohodu o přiznání se k vině, přesvědčoval Galilea, aby uznal, že při psaní knihy zašel příliš daleko. Při druhém slyšení 30. dubna Galileo uznal, že pochybil při psaní této knihy, kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti. 10. května odevzdal svoji psanou obhajobu, ve které se brání proti obvinění z porušování církevního příkazu, uznává, že pochybil pýchou při psaní své knihy, a prosí o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví.

Dne 22. června 1633 se konalo závěrečné slyšení. Galileo, jemuž bylo tehdy 69 let, žádal o slitování s poukazem na svůj ”politováníhodný stav tělesné indispozice.” Po vyhrožování mučením, vězněním a smrtí na hranici donutil demonstrační proces Galilea ”odvolat, zatratit a zošklivit si” svou práci a slíbit, že odsoudí jiné, kteří budou zastávat jeho předchozí pohled. Galileo udělal vše, co po něm církev žádala, byl potrestán ”pouze” doživotním vězením.

Známá historka, podle níž Galileo, když se po odvolání zvedl z kolen, řekl ”Přece se pohybuje!” (Eppur si muove!) nemůže být pravdivá, Galileo by se nevyhnul osudu Giordana Bruna. Pravděpodobně pochází z měsíců bezprostředně následujících po jeho odsouzení, kdy Galileo bydlel u arcibiskupa Ascania Piccolominiho ze Sieny, vzdělaného muže a sympatizujícího hostitele, před nímž patrně takovou poznámku pronesl.

Galileo byl odsouzen k žaláři, pro jeho vysoký věk (a nebo kvůli církevní politice) byl rozsudek změněn na domácí vězení v jeho vilách v Arcetri a ve Florencii. Pro bolestivou kýlu žádal o dovolení poradit se s lékaři ve Florencii, což bylo v Římě odmítnuto a byl varován, že podobné žádosti mohou vést k uvěznění. V domácím vězení byl nucen pravidelně recitovat kající žalmy a odmítat návštěvy, nicméně bylo mu dovoleno pokračovat v méně kontroverzních výzkumech a zákaz sociálních kontaktů nebyl uplatňován tak přísně. Jeho Dialogy byly umístěny na Index librorum prohibitorum, oficiální seznam zakázaných knih, kde zůstal až do roku 1822. již zcela slepý, pokračoval v učení a psaní. Zemřel zcela slepý ve své vile v Arcetri severně od Florencie.

V roce 1992, 359 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi: ”Galileo pociťoval ve svých vědeckých výzkumech přítomnost Stvořitele, který podnítil hloubku jeho ducha, povzbuzoval ho, předesílal a podporoval jeho intuice.” Dále se o něm vyjadřuje, že ”…Galileo, upřímný věřící, se ukázal z tohoto pohledu popisu vědeckých a biblických pravd mnohem citlivější než teologové, kteří stáli proti němu.”

Některé výroky připisované Galileovi:

Kurt Gödel

PIC
Obrázek B.12: Kurt Gödel

Kurt Gödel (28. dubna 1906 Brno – 14. ledna 1978 Princeton) byl matematik a filozof, možná největší logik 20. století. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se nakrátko stal i československým občanem, ve 23 letech získal občanství rakouské. Po nástupu nacismu v Německu a anexi Rakouska byl nucen emigrovat a od roku 1940 působil v USA, kde ve 42 letech získal i americké státní občanství. Na princetonském Institutu pro pokročilá studia (Institute for Advanced Study) působil společně s Albertem Einsteinem, s nímž se úzce spřátelil.

Jeho hlavní práce zapadají do oblasti obecných vlastností logických systémů a jejich formalizace, z filozofického hlediska je s jeho jménem spojen důkaz nemožnosti úplné formalizace vědeckého poznání. Jádro tvoří Gödelova věta o neúplnosti, která říká, že každý axiomatický systém, který je dostatečně silný na to, aby popsal aritmetiku celých čísel, obsahuje věty, které jsou formálně správné, ale nemohou být za pomoci axiomů daného systému dokázány ani vyvráceny. Tuto práci publikoval Kurt Gödel ve svých 25 letech, kdy působil na Vídeňské universitě.

Jako člověk byl Gödel plachý, uzavřený do sebe až výstřední. V polovině léta nosíval teplé zimní oblečení. V polovině zimy nechával všechna okna svého domu otevřená. Byl často nemocný a doktoři mu předepsali zvláštní dietu a lékařský režim, které však Gödel často ignoroval nebo udělal pravý opak. To mu způsobilo další nemoci. V roce 1940 trpěl krvácejícím vředem, avšak díky své nedůvěře k lékařům pozdržel léčbu; hrozila mu smrt a byl zachráněn transfuzí krve. Mezi jeho bludy byla i domněnka, že se ho neznámí zločinci pokouší zabít otrávením jídla, proto jedl pouze jídlo uvařené jeho ženou. V roce 1977 už jeho žena Adele kvůli své nemoci nemohla manželovi vařit a Gödel díky své paranoie odmítl jíst. Zemřel vyhladověním v princetonské nemocnici v roce 1978; vážil pouhých 29,5 kilogramu.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

PIC
Obrázek B.13: Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (27. srpna 1770 Stuttgart – 14. listopadu 1831 Berlín) byl významný filozof, představitel německého idealismu. Studoval filozofii a teologii v Tübingen se svými přáteli, filozofem Schellingem a básníkem Hölderlinem. Roku 1801 se habilitoval spisem o astronomii v Jeně, kde pak přednášel filozofii. Když roku 1806 porazil Napoleon pruskou armádu u Jeny, Hegel právě dokončoval své nejslavnější dílo Fenomenologii ducha, roku 1808 se stal rektorem norimberského gymnázia. Zde dokončil své druhé velké dílo, třísvazkovou Vědu o logice. Ta mu vynesla povolání na katedru filozofie v Heidelbergu, kde napsal Encyklopedii filozofických věd. Roku 1818 byl povolán do Berlína, kde se těšil nesmírné vážnosti a vlivu. I když jeho přednes nebyl dokonalý a v řeči často zadrhoval, navštěvovali jeho přednášky i přední činitelé státu. V roce 1821 vyšly jeho Základy filozofie práva a potom ještě přepracovaná vydání Encyklopedie a Logiky. Řadu přednášek o filozofii dějin a náboženství, o estetice a dějinách filozofie vydali jeho žáci až po Hegelově smrti, vydání sebraných spisů z roku 1990 má 20 svazků. Hegelovo myšlení navazuje na Kanta a reaguje na začínající romantismus. Vrcholí v něm německý idealismus, systematická snaha o racionální vyjádření i těch nejméně přístupných stránek skutečnosti jakožto projevu ducha. Ani pro Hegela není filozofie jen poznáním či vědou, nýbrž ”pravá potřeba filozofie nemíří patrně k ničemu jinému než naučit se žít”.

Hegelův svět představuje nekonečnou souvislost, plnou napětí, protikladů a změn. ”Pravdivý je celek. Celek se však dovršuje jen ve vývoji. O absolutnu je třeba říci, že je bytostně výsledkem, že je teprve na konci tím, čím ve skutečnosti jest.” I lidské vědomí vzniká tak, že se naivní vědomí dítěte (”bytí o sobě” čili these) nejprve musí obrátit ke druhému (”bytí pro druhé” čili antithese) a teprve v (reflexivním) návratu k sobě může být nejenom ”o sobě”, ale také ”pro sebe” lidskou osobou. To je jádro Hegelovy dialektiky i dalších klíčových pojmů ”Ducha” a ”svobody”. Pro lidskou osobu a její vztahy, např. v rodině, má Hegel daleko větší pochopení než kdokoli z jeho předchůdců. V navázání na křesťanskou myšlenku dějin spásy chápe Hegel svět jako jedno nesmírné a dramatické dějství, v němž se Duch – oklikou a díky ”práci záporna” – nakonec vrací sám k sobě. Téma dějin, neustálé a nevratné proměny světa je jedním z hlavních a trvalých přínosů Hegelovy filozofie, který postupně proměnil i všechny vědy – od historie po biologii.

David Hilbert

PIC
Obrázek B.14: David Hilbert v roce 1912

David Hilbert (23. ledna 1862 Wehlau (dnes Znamensk) – 14. února 1943 Göttingen) byl jeden z největších matematiků 20. století. Vystudoval gymnázium a poté univerzitu v Kaliningradu (Königsberg), kde pod vedením Ferdinanda von Lindemanna získal v roce 1885 doktorát.

Již od gymnaziálních let byl blízkým přítelem svého univerzitního spolužáka Hermanna Minkowského, v pozdějších letech se ve svých pracích vzájemně ovlivňovali. V červnu roku 1886 se stal soukromým docentem v Königsbergu, v roce 1892 mimořádným profesorem, v roce 1893 pak řádným profesorem po Lindemanovi. V roce 1895 odešel na post vedoucího katedry Univerzity v Göttingenu, kde aktivně působil až do roku 1930. V roce 1925 těžce onemocněl, sice se uzdravil, ale k plné tvůrčí aktivitě se přece jenom nevrátil. Na svůj náhrobní kámen si nechal vytesat Wir müssen wissen, wir werden wissen (Musíme vědět, budeme vědět).

Stál u zrodu řady fundamentálních myšlenek v algebře, teorii čísel, matematické analýze (se vztahem k fyzice a moderní funkcionální analýze), stál u vybudování axiomatického základu geometrie. Dokladem jeho ve své době dominantního postavení bylo vytýčení problémů, jež určovaly velkou část matematického výzkumu po celé 20. století. Formuloval je v roce 1900 ve své přednášce Problémy matematiky na 2. mezinárodním kongresu matematiků v Paříži; dnes je většina z nich vyřešena. Spolu se svými studenty se významně podílel na budování matematického aparátu teorie relativity a kvantové teorie (i když Einstein sám pociťoval určitou hořkost nad tím, že Hilbert zveřejnil základní rovnice obecné teorie relativity doslova pár dnů před ním a vzhledem k jejich předcházejícím kontaktům Hilberta podezříval z využití jeho vlastních myšlenek).

V roce 1920 navrhl výzkumný projekt z oblasti tzv. metamatematiky, tzv. Hilbertův program, v němž požadoval, aby matematika byla formulována na pevném a kompletně logickém základě. Předpokládal, že veškerá matematika by měla být vyvoditelná z konečného počtu správně zvolených konzistentních axiomů. Nesplnitelnost takového úkolu dokázal Kurt Gödel svou větou o neúplnosti.

David Hume

David Hume [dejvid hju:m] (26. dubna 1711 Edinburgh – 25. srpna 1776 Edinburgh) je považován za jednoho z největších anglicky píšících filozofů 18. století, domyšlením některých důsledků teorie poznání známé jako empirismus poukázal na jeho nedostatky. Hume je známý svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech (na základě v podstatě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, stejně jako např. pojem substance, vzniká v člověku opakováním sledu či výskytu určitých vjemů). Další oblastí kritiky je u Huma pojetí poznání jako indukce. Hume deklarující se jako tvrdošíjný ateista proslul také svým principem přístupu k tzv. zázrakům (tj. svědectvím o porušení přírodních zákonů), tzv. Humeovou břitvou, – právě tím, že se ”zázrak” definuje jako porušení přírodního zákona, jehož fungování je ale v souladu se vší lidskou zkušeností, je zázrak něčím nemožným přímo ”z definice”. Hume odmítá i deismus – podle něj nelze na nějakého Boha-Tvůrce usuzovat ze světa, tj. z ”výtvoru”.

Ve dvaceti šesti letech napsal během víceletého pobytu ve Francii své základní dílo Pojednání o lidské přirozenosti (vyšlo tiskem v Londýně roku 1740). Dvakrát se Hume ucházel o akademické místo, ale marně. Přijal tedy místo knihovníka v Edinburghu. Toto zaměstnání pro něj bylo podnětem k sepsání díla Dějiny Anglie, které jej proslavilo a přineslo mu i hmotný blahobyt. Jeho další život byl bohatý na úspěchy a vnější pocty, závěr prožil v kruhu svých oddaných přátel.


PIC
Obrázek B.15: David Hume na portrétu Allana Ramseye z roku 1766 (Scottish National Portrait Gallery)
PIC
Obrázek B.16: Edmund Husserl


Edmund Husserl

Edmund Husserl (8. dubna 1859 Prostějov – 27. dubna 1938 Freiburg im Breisgau) byl německý filozof a zakladatel moderní fenomenologie. Husserl se původně věnoval matematickým problémům teorie čísel, od nichž přešel nejprve k logice a poté rozvinul zcela nový filozofický systém. Mezi jeho žáky patří filozofové Martin Heidegger, Jan Patočka, Eugen Fink, Edith Steinová a jiní. Na jeho myšlenkový vývoj měl vliv Franz Brentano tzv. psychologismem, který požadoval postavit filozofii na vědecký základ. Tuto metodu však Husserl nakonec odmítl a inspirován pražským německým filozofem Bernardem Bolzanem zastával názor, že obsahy našeho myšlení nelze redukovat na výsledky psychických procesů nebo logických postupů. Husserlovo učení se dá shrnout do tří hlavních myšlenek:

Immanuel Kant

PIC
Obrázek B.17: Immanuel Kant

Immanuel Kant (22. dubna 1724 Královec – 12. února 1804 Královec) byl pruským filozofem, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, posledního z představitelů osvícenství, který ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století.

Celý svůj život prožil Kant v Královci ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad). Od roku 1740 studoval ve svém rodném městě na univerzitě, kde se stal roku 1755 docentem a roku 1770 profesorem. Logiku a metafyziku přednášel do roku 1797. Syn pietistické křesťanky a řemenáře byl deformovaného těla a zastáncem tvrdé pruské disciplíny. Vypracoval si velmi striktní denní režim, který s minutovou přesností dodržoval. Jako přednášející privátní docent a profesor byl velmi vyhledáván – jeho přednášky prý byly momentálním filozofováním, o cizích zemích mluvil, jako by je skutečně navštívil, apod. Nikdy se neoženil, stal se velmi populárním nejen v Královci mezi studenty a obyvateli, ale i u pruského vladaře, se kterým si dokonce i neosobně dopisoval. Měl rád návštěvy, ale vždy jen ve vymezený čas pro ně jím určený, jako společník byl prý velice zábavný a bystrý.

Kant je známý především pro svůj transcendentální idealismus. Podle něj se člověk rodí s již vrozenými formami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Svět člověk poznává prostřednictvím smyslů a vrozených intuicí, a proto věc sama o sobě (Ding an sich) nemůže být poznána. Předměty našeho poznání vnímané našimi smysly jsou pouhými jevy. Kantova epistemologie se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty a empiristy. V úvodním výroku svého hlavního díla Kritiky čistého rozumu upozorňuje: ”Ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti.” Kant také věří, že člověk má spoléhat na svůj rozum. Lidé se podle něho již narodili se schopností řídit se univerzální povahou morálních zákonů, což také vyjadřuje ve svém známém výroku, že ho udivují jen dvě věci – ”…hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně…”. Svou ”kritickou filozofii” chápe jako kritiku myšlení vůbec za účelem vymítání pověr (Aberglaube), předsudků a nevázanosti nekontrolovatelného ”filozofování”.

Tadeusz Kotarbiński

PIC
Obrázek B.18: Tadeusz Kotarbiński

Tadeusz Kotarbiński (31. března 1886 Varšava – 3. 10. 1981 tamtéž), polský filozof a logik, profesor univerzit v Lodži a ve Varšavě, žák Kazimierze Twardowského, jedna z nejvýraznějších postav lvovsko-varšavské školy. Pracoval hlavně v oblasti metodologie, sémantiky, dějin logiky a praxeologie. Jeho hlavní dílo se nazývá Elementy teorii poznania, logiky formalnej i metodologii nauk (Základy teorie poznání, formální logiky a metodologie věd).

Thomas Samuel Kuhn

Thomas Samuel Kuhn (18. července 1922 – 17. června 1996) byl americký filozof, fyzik, teoretik vědy a vědeckého poznání, zabýval se dějinami vědy, astronomií, kvantovou teorií a její prehistorií. Narodil se roku jako syn průmyslníka v Cincinnati ve státě Ohio, studoval na Harvardu fyziku, ale už během studií se jeho zájem obrátil k historii vědy. Přednášel na katedře historie vědy na Harvardu, v Berkley, Princetonu a od roku 1979 učil na Massachusettském technologickém institutu.

Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století. Jeho dílo Struktura vědeckých revolucí, v níž novým způsobem definoval slovo paradigma, se stala vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filozofii vědy. V létě 1947 si při četbě Aristotela položil otázku, jak je možné, že takový velký myslitel se ve fyzikálních úvahách tak mýlil. Uvědomil si, že se Aristotelův text jako pomýlený jeví pouze tehdy, čte-li se jazykem newtonovské fyziky. Tuto zkušenost pak formuloval jako princip čtete-li nějakého velikého myslitele, soustřeďte se nejprve na zdánlivé nesmysly a ptejte se, jak mohl něco takového napsat. Podaří-li se vám nalézt odpověď a tato místa začnou dávat smysl, zjistíte ke svému údivu, že i ta místa, o nichž jste si předtím mysleli, že jim rozumíte, změnila svůj smysl.

PIC
Obrázek B.19: Thomas Samuel Kuhn v roce 1986

Kuhn byl přesvědčen, že pokrok vědeckého poznání není přímočarý, ale že je čas od času přerušován zásadními zvraty – vědeckými revolucemi, při nichž dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění. Vědecké poznání tedy nesměřuje přímočaře k nějaké jediné Pravdě o světě, netýká se žádné ”objektivní reality” – nezávislé skutečnosti, všem společné, vždy zde již jsoucí. Věda, tak jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční, sociální a psychologický rozměr. I vědecké poznatky jsou proto historicky podmíněné: vyjadřují ducha dané epochy, mění se s dobou i s okolnostmi. Klíčovým pojmem Kuhnova pojetí vývoje vědy je vědecké paradigma. Za paradigma považuje ”obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení”. Paradigma ovládá jistou vědeckou komunitu, častěji celý vědní obor a je určujícím prvkem při rozhodování, co by mělo být předmětem výzkumu a co ne, jaké metody lze s úspěchem použít, dokonce i jakého druhu musí být výzkumné výsledky. Podstata paradigmatu je většinou explicitně vyjevena v učebnicích, nebo v textech všeobecně uznávaných klasiků. Výzkum podléhající nějakému paradigmatu Kuhn nazývá ”normální věda”. Poté se však objeví anomálie. Například proběhne pozorování, které není možné vysvětlit v pojmech současného paradigmatu, tehdy dochází i k značně iracionálním pokusům, jak je zažitým představám přizpůsobit. Pokud ale nelze fakta na staré paradigma aplikovat, zažíváme změnu paradigmatu. Během období, kdy k tomu dochází a kdy anomálie vyvíjejí už příliš velký tlak na staré paradigma, probíhá krize, po níž následuje vědecká revoluce. Vědecké disciplíně pak už nedominuje staré paradigma, ale jej nahradí paradigma nové. Tento přechod od jednoho paradigmatu k jinému nazývá Kuhn vědeckou revolucí. Podle Kuhna je staré, nově získaným empirickým faktům odporující paradigma nahrazeno teprve tehdy, když je vyvinuto paradigma lepší.

Kuhnovo pojetí vědecké revoluce je neslučitelné s pojetím vědy jako poměrně kontinuálního procesu, který je jen čas od času narušován různě intenzivními momenty diskontinuity. Vědecká paradigmata jsou, podle Kuhna, nesouměřitelná. Dvě paradigmata podávají tak rozdílný pohled na svět, že neexistuje žádné vyšší hledisko, na jehož základě bychom tato paradigmata mohli porovnávat. Změnu paradigmatu Kuhn objasňuje pomocí tvarové psychologie v duchu holistické koncepce, podle níž vnímáme objekty vždy jako celistvé tvary, nikoli jako souhrn jednotlivých částí. I při přechodu vnímání z jednoho tvaru ke druhému nedochází k pomalému kontinuálnímu přechodu, ale k náhlé, okamžité změně.

Gottfried Wilhelm Leibniz

PIC
Obrázek B.20: G. W. Leibniz na portrétu Bernharda Christopha Franckeho z roku 1700, Herzog-Anton-Ulrich-Museum, Braunschweig

Gottfried Wilhelm Leibniz (také Leibnitz) (1. června 1646 Lipsko – 14. listopadu 1716 Hannover) byl německý filozof, historik, právník, vědec, diplomat a matematik. V patnácti letech vstoupil na univerzitu, v sedmnácti se stal bakalářem a ve dvaceti doktorem. Doktorát získal na univerzitě v Altdorfu, protože v Lipsku nebyl pro své mládí k promoci připuštěn. Roku 1676 odešel Leibniz jako vévodský knihovník a dvorní rádce do Hannoveru, v roce 1700 byla z jeho podnětu založena Berlínská Akademie věd. Navázal rovněž kontakt s ruským carem Petrem Velikým, kterému přednesl dalekosáhlé plány na podporu věd a na kulturní výměnu mezi národy.

Základní pojem Leibnizovy filozofie je monáda. Navazuje na Reného Descarta, který soudil, že všechny přírodní jevy lze vyložit pojmů rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance – materiální a duchovní. Naproti tomu Leibniz tvrdí, že pohyb je něco čistě relativního, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Descartovo pojetí substancí kritizuje také z hlediska kontinuity a dělitelnosti. Matematický prostor je kontinuum a je nekonečně dělitelný. Kontinuum ve smyslu matematiky je ideální představa, nemá skutečné části. Skutečná látka není totožná s pouhou rozlehlostí, může sestávat jen z pravých částí a ty nemohou být libovolně dělitelné. Toto pojetí hmoty je velice podobné teoriím starověkých atomistů.

Leibniz spojuje mechanický pojem atomu s aristotelovským pojmem entelechie, oduševňující a formující síly, a dospívá tak ke svému pojmu monády (výraz vypůjčený od od Giordana Bruna má pravděpodobně význam ”jednota”); všechny monády spolu tvoří harmonický celek světa. Protože jsou monády uzavřené a vzájemně se neovlivňují, stál Leibniz před problémem, jak vysvětlit, že představy, z nichž se monády vyvinuly, mezi sebou souhlasí do té míry, že např. my lidé se nacházíme ve společném světě a že se v myšlení a jednání v tomto světě dokážeme orientovat. Takovou shodu lze podle něj vysvětlit jen prazákladem, z něhož všechny monády pocházejí – z Boha. Bůh od počátku každou ze substancí vytvořil tak, že každá z nich zůstává v souladu s druhou tak, jako by docházelo k vzájemnému vlivu anebo jako by Bůh vždy znovu zasahoval.

Leibniz byl přesvědčen, že Bůh stvořil náš svět jako ”nejlepší ze všech možných světů”, což plyne přímo z představy Boha. Otázkou však (nejen pro něj) zůstává, jak je ale potom možné, že v tomto nejdokonalejším ze všech možných světů je tolik utrpení, nedokonalosti a hříchu: Si Deus est, unde malum? Si non est, unde bonum? (Jestliže je Bůh, odkud je zlo? Jestliže není, odkud je dobro?)

James Ephraim Lovelock

PIC
Obrázek B.21: James Ephraim Lovelock se sochou Gaii v pozadí v roce 2000

James Ephraim Lovelock (narozen 26. července 1919 v Letchworth Garden City) je britský vědec, spisovatel, environmentalista a futurologista. Nejvíce znám díky své hypotéza Gaia, podle níž Země je jedním superorganismem. Vystudoval chemii na manchesterské univerzitě, v roce 1948 získal doktorát na London School of Hygiene and Tropical Medicine. Působil i v USA např. na univerzitách v Yale a Harwardu.

Jako celoživotní vynálezce navrhl řadu citlivých nástrojů, jež využila NASA v programech výzkumu atmosféry a povrchu planet sluneční soustavy v 60. a 70. letech 20. století. Právě během své práce v NASA, konkrétně při výzkumu atmosféry Marsu a zkoumání možností života na této planetě v rámci programu Viking, zformuloval i hypotézu Gaia. Lovelock byl přesvědčen, že přítomnost různých organismů na Marsu by nutně ovlivňovala jeho atmosféru. Kontrast mezi stabilní chemickou rovnováhou v atmosféře Marsu a dynamicky se měnící biosférou Země pro něj byla důkazem, že na Marsu se život nevyvinul. Lovelock také vyvinul detektor, který prokázal stabilitu CFC plynů v atmosféře a jejich negativní vliv na ozonovou vrstvu. Od roku 1974 je členem Royal Society, v roce 2003 získal z rukou královny Alžběty II. titul ”Companion of Honour” (přibližný překlad by mohl být Společenství slávy; jde o ocenění založené králem Jiřím V. v roce 1917 za vynikající výsledky na poli umění, literatury, hudby, vědy, politiky, průmyslu a náboženství).

Hypotéza Gaia je široce přijímána v ekologických a environmentalistických kruzích, mezi vědci však má i zaryté odpůrce; k nejznámějším z nich patří Richard Dawkins and Ford Doolittle. Vycházejí z toho, že přírodní výběr působí na jednotlivé organismy a není zřejmé, jak se vyvíjí rovnováha ”superorganismu” celé planety. Složitost a komplexnost biosféry i klimatu zatím zdaleka neumožňují vyslovovat jednoznačné závěry.

Lovelock se také zajímá o aktuální problémy spojené s globální změnou klimatu a skleníkového efektu. Ekologická hnutí překvapil svou podporou jaderné energetiky, kterou považuje za jedinou alternativu k fosilním palivům, jež zároveň umožňuje snížení emisí skleníkových plynů, s podobnými názory přišel již v roce 1988. V roce 2006 se připojil k vědcům vyzývajícím k urychlené reakci na změny klimatu.

Ernst Mach

PIC
Obrázek B.22: Ernst Mach v roce 1900 (Österreichische Nationalbibliothek)
.

Ernst Mach (18. února 1838 – 19. února 1916) byl teoretický fyzik, filozof, děkan a později i rektor Karlo-Ferdinandovy univerzity narozený v Chrlicích u Brna. Roku 1895 přijal nabídku z Vídně učit filozofii, zejména historii a teorii induktivní vědy. Poslední léta prožil spolu s manželkou u nejstaršího syna Ludwiga v bavorském  městečku Haar. Tam také den po svých 78. narozeninách zemřel na selhání srdce.

Ernst Mach patří k nejvýznamnějším osobnostem vědy druhé poloviny 19. století především v oblasti experimentální fyziky. Jeho jménem je označena řada fyzikálních veličin a pojmů. Jako vědec proslul svou důkladností, precizností i manuální zručností, svým klidem a jasným, stručným a výstižným formulováním myšlenek. Jako pedagog a filozof byl autorem řady učebnic a přehledných kompendií z oblasti fyziky, stál u zrodu této vědní disciplíny v našich zemích v její novodobé podobě. Na jeho počest uděluje Akademie věd České republiky Čestnou oborovou medaili Ernsta Macha vynikajícím domácím i zahraničním vědcům v oboru fyzikálních věd. Jeho význam dokládá i řada myšlenek a přístrojů nesoucích jeho jméno, např. Machův princip, Machův vlnostroj, Machovo číslo.

Řečeno slovy Alberta Einsteina: ”Mach nebyl svým duchovním vývojem filozof, který si zvolil přírodní vědy jako objekt spekulací, ale mnohostranně zainteresovaný, horlivý přírodovědec, jemuž bylo zřejmě potěšením zkoumat dílčí otázky ležící i mimo ohnisko obecného zájmu.” Sám Mach tvrdil ”Není žádná Machova filozofie, nanejvýš snad přírodovědná metodologie a psychologie poznání, a obě jsou – jako všechny přírodovědné teorie – pouze předběžné nedokonalé pokusy.” Přesto je počítán mezi nejvýznamnější teoretiky poznání, a to nejen fyzikálního, spolu s Richardem Avenariem, švýcarských filozofem a svým vrstevníkem, patří k hlavním představitelům empiriokriticismu – filozofie kritické zkušenosti. Empiriokriticismus, nazývaný také machismus, je zvláštní odrůdou pozitivismu. V centru jeho proto zájmu stojí jen to, co je jisté, určité a spolehlivé, co nám předvádějí naše smysly: omezuje se tedy na sbírání skutečností a nepovažuje za nutné pátrat po jejich významu. Účelné je pouze pořádání jednotlivých věd, aby se staly přehlednější a mohly sloužit praktickému životu. Empiriokriticismus usiluje o vytvoření přirozeného konceptu světa na základě čisté zkušenosti, bez metafyziky, bez poznatků přesahujících hranice smyslů, zkušenosti a názornosti. Cílem přírodovědy nemá být výzkum fenoménů, tedy toho, co se nám jeví, dává ve smyslech, ve zkušenosti, ale ”hledání vzájemných vztahů mezi fenomény”. Mach však připouštěl, že ”myšlenkový experiment je naprosto nutným předpokladem fyzikálního experimentu”. Velké fyzikální objevy dvacátého století daly z velké části za pravdu Machovým kritikům, např. Heinrichu Hertzovi nebo Ludwigu Boltzmannovi v tom smyslu, že fyzika bez metafyziky (teoretického myšlení) není možná.

John Stuart Mill

PIC
Obrázek B.23: John Stuart Mill

John Stuart Mill (20. května 1806 Pentonville – 8. května 1873 Avignon) byl anglický filozof, logik, představitel pozitivizmu, empirizmu a klasické ekonomie. V etice zastával pozice utilitarizmu – úplným kritériem mravnosti jednání je jeho užitečnost. Na druhou stranu odmítá nadřazení kvantity kvalitě (lepší je být nespokojeným Sokratem než spokojeným hlupákem). Zkoumal induktivní logiku jako jednu z metod poznávání přírodních zákonů.

V eseji ”O svobodě” se zabývá vztahem mezi svobodou a autoritou, jejich boj považuje za nejvýraznější rys dějin. Tvrdí, že uplatnění moci nad jednotlivcem je možné jen tehdy, pokud dotyčný omezuje a poškozuje (činy jednáním apod.) svobody jiných. Co se ale týká jednotlivce, má zůstat absolutně svobodné – ”…stát mi nesmí bránit, abych pil, i když mi to škodí, může mi v tom bránit pouze tehdy, pokud svým pitím ruším svobodu jiných”. Státní moc nesmí podle Milla nikdy potlačovat, omezovat nebo kontrolovat soukromé myšlenky a jejich vyjadřování, individuální zájmy a činnosti spojené se snahou šťastně žít a styky se stejně smýšlejícími lidmi. Protože jsou lidé omylní, je třeba se zaobírat a diskutovat i menšinové názory. Společnost jako celek zodpovídá za celospolečenské zájmy a jednotlivci sami za sebe, za své myšlení, jednání atd.; skutečná svoboda je v hledání dobra svojí cestou.

Mill však přesto uznával roli státu při omezování svobody jednotlivců v některých případech jako je např. omezení projevu navádějících k sebepoškozování nebo poškozování druhých, obhajuje zásah do rodiny kvůli ochraně dětí, je zastáncem povinného vzdělání. Také ekonomický život zahrnuje společenský zájem a proto může být do určité míry regulován, volný trh je však často efektivnější. Obhajuje zastupitelskou parlamentní demokracii, kterou v jeho očích nejvíce ohrožují nevědomost voličů (proto klade důraz na všeobecné vzdělání), nevědomost zastupitelského sboru a upřednostňování vlastních zájmů zastupitelů. Jeho myšlenky tak neztratily na aktuálnosti ani v následujících stoletích…

William Occam

PIC
Obrázek B.24: William Occam

William Occam (anglicky také William of Ockham) [okem] (?1290 – 1349) byl anglický filozof a odpůrce středověké scholastiky. Oddělil od sebe náboženskou víru a rozumové poznání světa. Narodil se v Ockhamu (latinsky Occam) v anglickém hrabství Surrey. Stal se členem františkánského řádu, v letech 1309–1319 učil na Oxfordské univerzitě, poté několik let na pařížské univerzitě. Oproti Tomáši Akvinskému odmítá jakoukoli vazbu mezi teologií a filozofií. Podle něho je základem poznání pouze zkušenost a experiment.

Také odmítl Aristotelovu filozofii i fyziku. Zavrhl tvrzení, že nebeská tělesa jsou utvořena z jiné látky než Země. Popřel jeho nesprávnou teorii pohybu a jako první přišel s myšlenkou setrvačnosti těles. Occam kritizoval mocenské ambice a zesvětštění církve. Tím si udělal spoustu nepřátel. Roku 1324 se musel zpovídat z kacířství před papežem v Avignonu, strávil 4 roky v domácím vězení. Po útěku nalezl ochranu u císaře Ludvíka Bavorského v Mnichově. Následně byl vyobcován z církve a zbytek života musel strávit v Německu, kde roku 1348 zemřel na morovou nákazu.

Znám je díky tzv. Occamově břitvě. Tento princip úspornosti v logice vyslovený poprvé Tomášem Akvinským říká, že bychom se měli každý jev snažit vysvětlit s použitím co nejmenšího počtu teoretických předpokladů: Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem (Entity (jsoucna) se nemají zmnožovat více, než je nutné). Volnější výklad vyjadřují tvrzení ”pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované” resp. ”pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří”.

Occamova břitva je jedním ze základních principů či postupů, na kterých úspěšně staví i současná věda, řeší problém nekonečné rozmanitosti teorií, které vedou ke stejným výsledkům. Například k Newtonovu gravitačnímu zákonu lze formulovat alternativní teorii, která říká, že gravitační síla je ve skutečnosti poloviční než podle Newtonova zákona, a zbytek způsobují jinak neviditelní a neměřitelní trpaslíci, kteří tělesa postrkují tak, aby se zdánlivě chovala podle Newtonova zákona. Occamova břitva z nespočetného množství takových alternativních teorií vybírá právě Newtonův zákon, který žádné trpaslíky nepotřebuje. Na druhou stranu se i v současné přírodovědě vyskytuje řada oblastí, jejichž vztah k Occamově břitvě není bez problémů. Například v kvantové teorii pole se kvůli požadavku kalibrační invariance zavádí pomocná pole, která formálně odpovídají dalším částicím, jež ovšem dosud nebyly pozorovány; přesto je snazší a elegantnější budovat teorii s jejich pomocí.

Platón

PIC
Obrázek B.25: Římská kopie Platonovy hlavy (Glyptothek, Mnichov)

Řecký aristokrat a filozof (427 př.n.l. – 347 př.n.l.), dětství prožil v jedné z předních athénských rodin. Ve 20 letech se setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal coby jeho nejvěrnější žák. Po odsouzení učitele a jeho popravě rodné město opustil a odešel do Megary, odkud podnikal mnohé cesty. Snad byl až v Egyptě a také v Indii (mnohé v jeho díle to naznačuje), několikrát cestoval na Sicílii. Tyto cesty končily převážně neúspěšně – poprvé byl prodán do otroctví, později byl téměř uvězněn, ale podařilo se mu utéci. Roku 387 př.n.l. založil ve své zahradě v Athénách ”platónskou Akadémii”, školu, jejíž činnost pokračovala staletí po jeho skonu. Platón vyučoval bezplatně, dožil se na tehdejší dobu velmi úctyhodného věku 80-ti let v plné aktivitě.

Mezi nejznámější Platónovy úvahy patří podobenství o jeskyni ze VII. knihy Ústavy. V tomto obraze Platón líčí velkou jeskyni, jež má na celou svou šířku směrem ke světlu vstup. V ní žijí od dětství lidé, spoutaní na nohách a šíji tak, že se nemohou pohnout. Dívají se stále jen před sebe, neboť nemohou otáčet hlavou. Nesmějí spolu ani mluvit. Světlo mají z ohně, který plane nahoře, za jejich zády, a ze světla z dáli pronikajícího vstupem do jeskyně. Mezi ohněm a spoutanými lidmi vede cesta, kolem níž je hrazení, a po ní chodí lidé s nářadím, jež přes tuto zídku přesahuje. Spoutaní z nich vidí však jen stíny, které na protilehlou stěnu vrhá oheň. Pokud by spoutaní lidé mohli mezi sebou rozmlouvat, dávali by stínům jména a považovali je za opravdové předměty a věci. Pokud by jeden z nich byl vyproštěn a přinucen se pohybovat a podívat se do světla, cítil by bolest a viděl mžitky před očima, pro něž by se nemohl na předměty kolem sebe dívat. Kdyby mu pak někdo řekl, že to, co viděl před tím, byly pouhé stíny a to, co vidí nyní, je teprve to opravdové, byl by zmatený a vracel by se zpátky k věcem, které zná z jeskyně a považuje za skutečné. Když by byl poté nucen dívat se do světla dál, bolely by ho oči a odvracel by se od něj, avšak po čase by si zvykl, až by byl nakonec schopen hledět i na slunce a uznal by, že právě ono je tím skutečným. Jestliže by se poté vrátil dolů do jeskyně a o tom, co viděl, by vyprávěl spoutaným, nevěřili by mu. Byl by jim pro smích a říkali by, že si svým výstupem na světlo zničil zrak a tudíž nestojí za to se o tento výstup ani pokusit. A pokud by se je snad pokoušel osvobodit a vyvést ven, byli by ho zabili, kdyby mohli. Toto Platónovo podobenství jeskyně podává poměrně přesnou představu o tom, jak chápal vztah skutečného poznání k poznání zdánlivému nebo přibližnému, vztah skutečného světa, tj. světa idejí a světa zprostředkovaného našimi smysly. Ideje – řecky edois nebo ideá, původně ”obraz” – jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Podle Platóna to ale nejsou jen jakési všeobecné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věcí. Ideje jsou veskrze reálné a jak ukazuje podobenství jeskyně, jedině ony mají pravou – metafyzickou – realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. Pro Platóna jsou ideje tou nejvlastnější realitou.

Souhrnné Platonovo dílo je v anglickém překladu k dispozici na internetových stránkách http://www.davemckay.co.uk/philosophy/plato/.

Karl Raimund Popper

PIC
Obrázek B.26: Karl Raimund Popper

Sir Karl Raimund Popper (28. června 1902 Vídeň – 17. září 1994 Londýn) byl filozof rakouského původu, který od roku 1945 žil v Londýně. Byl významným představitelem moderní teorie vědy a filozofie, jeho vědecká činnost se dotýkala logiky, fyziky, biologie, sociologie a politologie. Je také považován za zakladatele kritického racionalismu.

Narodil se ve Vídni jako syn židovského právníka a advokáta. Jeho otec Simon Siegmund Carl Popper pocházel z Prahy, předkové jeho matky Jenny, rozené Schiff, pocházeli ze Slezska a Maďarska. Vystudoval universitu ve Vídni, kde roku 1928 získal doktorát z filozofie, poté vyučoval na střední škole. V roce 1937 vzrůstající vliv nacismu donutil Poppera k emigraci na Nový Zéland, kde začal přednášet filozofii. V roce 1946 se přestěhoval do Velké Británie a působil jako docent logiky a vědeckých metod na London School of Economics. O tři roky později byl na téže universitě jmenován profesorem, roku 1965 jej Královna Alžběta II. pasovala na rytíře. V roce 1969 opustil akademickou půdu, zůstal však aktivní až do své smrti. Krátce před ní převzal i vědeckou hodnost doctor honoris causa lékařských věd na Karlově universitě.

Své filozofické, sociologické a politologické názory sám nazýval kritickým racionalismem. V sociologii vystupoval Popper jako odpůrce totalitních ideologií včetně marxismu, u něhož odmítal předpoklad objektivní historické nutnosti a možnost vědeckého společenského předvídání, která z tohoto předpokladu vychází. Měl blízko k novopozitivistům Vídeňského kruhu, i když nepřijal jejich teorii verifikace. Podle logického positivismu se vědecké hypotézy získávají indukcí neboli zobecňováním. Podle Poppera nelze pravdivost vědecké teorie dokazovat, ale jen empiricky testovat. Základem vědeckého poznání tedy není verifikace (potvrzení), ale falzifikace. Pouze ta teorie, kterou je možné podrobit falzifikaci, tj. vystavit ji možnosti vyvrácení, je vědecká, tím větší hodnotu má pro vědu. Podstatné není trvat na tom, co teorii potvrzuje; spíše hledat, co by ji mohlo vyvrátit. Konečná pravda neexistuje, existuje pouze přibližování se k pravdě neustálým vylučováním falzifikovaných teorií. K evoluci, vývoji vědy dochází právě díky falzifikaci: tím, že něco popřeme, získáváme nový prostor pro otevření dalších, nových otázek.

Důsledkem jeho pojetí vědeckého poznání je obrana otevřeného myšlení a otevřené společnosti. Síla vědy netkví tolik v tom, že se její tvrzení dají dokázat, nýbrž v tom, že musí být formulována tak, aby se dala vyvrátit. Právě tak síla demokracie nespočívá v tom, že by vybírala ty nejlepší k vládě, nýbrž že každou vládu lze běžnými prostředky (volbami) odvolat. Zveřejnění Otevřené společnosti a jejích nepřátel právě v roce 1945 bylo významným impulsem ve zpracování následků jednoho právě poraženého totalitního systému tehdejší doby a ovlivnilo i boj svobodného myšlení s dalším z nich. Popperovy znalosti a analýza uzavřených struktur tehdejší politiky ukazují na jejich účel – totalitní moc za každou cenu. Moc snažící se skrýt za tu či kterou ideologii, např. právě končící fašismus, nebo tehdy expandující komunismus. A Popper proti nim staví model otevřené a pluralitní společnosti, z níž může vzejít skutečný pokrok. Zastával i nezbytnost sociální zodpovědnosti společnosti. Karl Popper inspiroval jednoho ze svých žáků a dalšího z kritiků tržního fundamentalismu finančníka Georga Sorose, který po úspěších svých finančních spekulací koncem 20. století založil Open Society Institute (OSI) a nadaci Soros Foundation (SF) zasazující se o vznik otevřených společností jak v post-sovětských zemích východní Evropy, tak i jinde na světě.

Bertrand Russell

PIC
Obrázek B.27: Bertrand Russell

Bertrand Arthur Wiliam Russell (18. května 1872 Ravenscroft – 2. února 1970 Penrhyndeudraeth), třetí hrabě z rodu Russellů, byl významný anglický matematik, filozof a spisovatel. Proslul jako jeden z těch, kteří usilovali o nové základy matematiky jako vědecké disciplíny. Spolu s Alfredem North Whiteheadem (který se později jako filozof vydal vlastní a diametrálně odlišnou cestou) vytvořili spis Principia Mathematica (ve třech svazcích 1910 – 1913). V matematice nese jeho jméno paradox v naivní teorii množin.

Pocházel z aristokratického prostředí s významnými politickými vazbami (jeho děd John Russell, 1. hrabě Russell, byl britským premiérem v l. 1846–52 a 1865–6) a sám Russell po smrti svého staršího bratra se v roce 1931 stal 3. hrabětem Russellem. Pod vlivem 1. světové války se stal pacifistou, což jej na čas přivedlo i do vězení. Jako mladý muž se přikláněl k platonismu (pod vlivem matematiky), tvrdil, že za empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie, však později se přikláněl k názorům novopozitivistické školy. Vývoj jeho myšlení dokládá celá řada spisů, jež se dotýkají téměř všech okruhů filozofie: logiky, teorie poznání, filozofie přírody, náboženství i úvah o spravedlivějším uspořádáním lidské společnosti.

K nejdůležitějším spisům Russella patří jeho Lidské vědění (1948). Jediný skutečně účinný nástroj poznávání vidí v přírodovědě. Ta by měla být vzorem filozofie, jež by se měla zabývat jen v těmi oblastmi, jež dosud nejsou zpřístupněny exaktnímu přírodovědeckému bádání; i zde ale může pouze na problémy poukazovat, a nikoli je řešit. Skutečnost tvoří jednotlivá smyslová data (sense-data), jež spolu navzájem logicky souvisejí, neexistují vnitřní vztahy mezi věcmi, ani hmota, ani duch, nýbrž pouze smyslová data. Přírodní vědy, které jediné jsou pravým zdrojem poznávání a našeho vědění o světě, poznávají smyslová data a jinak nic. Nedávají prostor žádné víře v nesmrtelnost či Boha (Bohy), náboženství je podle Russella postradatelné, není-li dokonce zlem typickým pro nevyspělého člověka. Podle Russella existuje hierarchie hodnot, jež nutně přesahuje i přírodu, ale opravdová morálka se neopírá o pověrečné představy, postačujícím lidským údělem je život vedený láskou a orientovaný věděním.

Herbert Spencer

PIC
Obrázek B.28: Herbert Spencer

Herbert Spencer (27. dubna 1820 Derby – 8. prosince 1903) byl klasický britský sociolog a filozof. Patří mezi zastánce tzv. ”organicistického proudu” v sociologii, jenž se vyznačuje důrazem na podobnost rysů lidské společnosti a biologického organismu. Mnoho z jeho myšlenek vstoupilo do všeobecného povědomí, jen málo lidí však dnes tuší, kdo je jejich původním autorem.

Školu pro své chatrné zdraví nikdy nenavštěvoval a jeho vzdělávání se věnoval zprvu jeho otec-učitel, následně strýc. Ani v dospělosti Spencer nikdy nenavštěvoval univerzitu a byl typickým samoukem. Ve čtyřicátých letech začal pracovat jako publicista, roku 1848 se stal zástupcem vydavatele časopisu Economist, kde působil až do roku 1852. V Londýně se seznámil s mnoha osobnostmi tehdejší britské vědecké elity a napsal zde též svou první práci Social Statics (1850). V roce 1853 zemřel jeho strýc a odkázal svému synovci značné dědictví, které mu umožnilo zanechat publicistické činnosti a stát se soukromým učencem. Druhá Spencerova kniha The Principles of Psychology však nebyla přijata zdaleka tak vřele jako jeho prvotina. Na počátku šedesátých let Spencer zahájil snahu o vytvoření univerzálního filozofického systému, schopného zajistit společný teoretický základ lidského vědění. V rámci tohoto projektu publikoval řadu knih, jimiž se snažil pokrýt široké spektrum vědeckého poznání. Jako vědec začal být Spencer uznáván až během 70. let 19. století, on sám si však ke konci života stěžoval, že zůstal nedoceněn.

Spencer ve svých úvahách navazoval jen na nemnoho předchůdců. Mezi nejvýznamnější patřil evolucionista a Spencerův přítel Thomas Huxley, který jej seznámil s myšlenkami Charlese Darwina, s nímž posléze Spencer navázal dlouholeté korespondenční styky. Spencer vědecké knihy takřka vůbec nečetl a vědomosti získával především z periodik, diskuzí s kolegy a od svých asistentů. Proto je jeho myšlenkové kořeny třeba hledat zejména v londýnském intelektuálním prostředí poloviny 19. století (především v přírodovědeckých kruzích), dále v politické ekonomii a do jisté míry i v sociologických koncepcích Augusta Comta.

Celé Spencerovo rozsáhlé filozofické dílo (sám pro svou koncepci užíval termínu ”syntetická filozofie”) je propojeno nemnoha jednotícími tématy, z nichž jedním je myšlenka evolucionismu. Evoluci Spencer ve své knize First Principles definuje jako ”změnu ze stavu relativně nevymezeného, nekoherentního, homogenního ke stavu relativně vymezenému, koherentnímu a heterogennímu”, jejím opakem je pak regrese, čili děj, během něhož dochází k rozkladu komplexních a diferencovaných struktur. Svůj vysoce abstraktní model evoluce používá Spencer i pro analýzu vývoje společnosti poprvé v práci The Study of Sociology z roku 1873. Poukazuje zde na to, že oblast sociální podléhá podobným zákonům, jako jevy biologické či fyzikální. Podobně jako v organismu vede i ve společnosti nárůst velikosti subsystémů k tlaku na diferenciaci jejich funkcí; funkčně diferencované subsystémy jsou pak zpětně s celkem propojeny díky svému nenahraditelnému významu pro jeho přežití (tj. zpětné integraci). Lidské společnosti procházejí podobně jako živé organismy vývojem od homogenních a nestabilních útvarů k vysoce komplexním a diferencovaným strukturám. Zkoumání faktorů, jež ovlivňují rychlost a směr tohoto vývoje je pak dle Spencera skutečným a nejvýznamnějším úkolem sociologie. Odmítá Comtův sociologický konstruktivismus a zastává názor, že ani odkrytí faktorů ovlivňujících evoluci společnosti nás neopravňuje k jejich modifikaci. Podle Spencera plní sociální instituce ve společnosti podobnou funkci jako orgány v živém organismu. Věnuje zvýšenou pozornost např. institucím rodiny, obřadním, politickým, církevním, profesním či průmyslovým.

Baruch Spinoza

Baruch (lat. Benedictus) Spinoza (24. listopadu 1632 Amsterdam – 21. února 1677 Haag) byl filozof, který kriticky rozvinul Descartovu nauku o dvou substancích (res cogitans, neboli duch, a res extensa, neboli matérie) v tom smyslu, že z rozlehlosti a myšlení učinil pouhé atributy jediné substance, jež disponuje a projevuje se nekonečným počtem atributů, z nichž jsou nám lidem nejsnáze přístupny právě rozlehlost (identická s matérií) a myšlení (jež představuje jakoukoliv aktivitu mysli od smyslových vjemů, přes imaginaci, city až po ideje).

Substance je nepodmíněným předpokladem, tj. je tím, co nemůže nebýt, tím co leží v základu a s čím se setkáváme jako s tzv. ”jsoucnem”, aniž by však substance byla nějakou konkrétní jednotlivou neboli konečnou věcí (omnis determinatio negatio est), jelikož jsoucna neboli věci jsou jen modifikacemi jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. Je-li substance jediná, nemá zdůvodnění mimo sebe a pokud musí být zdůvodněna, poskytuje sama faktem své jedinečnosti a nutnosti (je tím, co nemůže nebýt) své zdůvodnění neboli je causa sui (příčinou sebe sama). Pro tuto substanci Spinoza volí označení Deus – Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen. Jinak řečeno, podle Spinozy je bůh základem věcí, ale není ve věcech; věci neskládají dohromady boha, ale nemohou bez něho existovat.


PIC
Obrázek B.29: Baruch Spinoza okolo roku 1665 (Herzog-August-Bibliothek, Wolfenbüttel)
PIC
Obrázek B.30: Steven Weinberg


Steven Weinberg

Steven Weinberg (narozen 3. května 1933) je americký fyzik. Bakalářský titul získal na Cornellově univerzitě v roce 1954, titul Ph.D. na univerzitě v Princetonu v roce 1957. V současnosti je profesorem fyziky a astronomie na univerzitě v Austinu v Texasu. V roce 1979 získal s kolegy Abdusem Salamem a Sheldonem Glashowem Nobelovu cenu za fyziku za svou práci o sjednocení slabé a elektromagnetické interakce.

Vedle svého vědeckého výzkumu byl Steven Weinberg prominentním veřejným mluvčím vědy, svědčil před Kongresem pro podporu gigantického supravodivého urychlovače, napsal mnoho popularizačních článků a pronesl různé přednášky o hlubším významu vědy. Jeho knihy o vědě psané pro veřejnost kombinují typickou vědeckou popularizaci s prvky historie a filozofie vědy.

Projekt: CZ.04.1.03/3.2.15.2/0263 Modulární přístup počáteční vzdělání učitelů přírodovědných předmětů pro střední školy
WWW stránky projektu: http://esfmoduly.upol.cz
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.