Věda je přesvědčení, že experti nic neví. Richard Phillips Feynman
Studijní cíle: Kapitola shrnuje vztah vědy k ostatním lidským činnostem a k životu celé společnosti. Cílem je upozornit na postavení vědy i na možné konflikty popř. otevřené otázky, jež v této souvislosti vyvstávají.
Vědecký pokrok a technické vynálezy nás učí, že v živých bytostech i v přírodních silách vládne podivuhodný řád; a že stejně tak je člověku vlastní taková důstojnost, že je schopen jak tento řád objevovat, tak vytvářet si vhodné nástroje, aby se těchto sil zmocnil a využil jich pro sebe. … Znamenitý řád vesmíru je však nyní v podivném rozporu s nepořádkem, který vládne mezi lidmi a mezi národy; jako by se jejich vzájemné vztahy nemohly řídit jinak než násilím. Jan XXIII. v encyklice Pacem in Terris z roku 1963
Úsilím řady generací se věda už ve starověku lišila od tehdejších mytologií, oddělila víru a předsudky, studovala (a samozřejmě stále studuje) skutečnost v maximální možné míře nezaujatě. Vědecké poznání je fixováno v poznatcích, hypotézách a teoriích, neustále znovu a znovu prověřovaných a zpochybňovaných. Cíl – získávat pravdivé poznatky co nejméně závisle na jednotlivcích, na jejich přáních, názorech apod. – činí z vědeckých poznatků konstatování, nikoli hodnotící soudy. Z tohoto pohledu je věda eticky indiferentní.
To samozřejmě neznamená, že není spojena s otázkami morálky, naopak spočívá na jasných morálních principech a mravním řádu, jemuž se vědci podřizují. Ve vědě je např. nepřípustná lež či zamlčení pravdy v jakémkoli zájmu. Protože naše poznání je vždy omezené, je systém vědeckých metod zaměřen na eliminaci a překonávání omylů. Vědec je povinen odhalený omyl neprodleně přiznat bez ohledu na možné společenské důsledky.
De Lamater z lékařské fakulty philadelfské univerzity publikoval roku 1951 práce o dělení bakterií studovaném světelným mikroskopem. Použití elektronového mikroskopu přineslo nová fakta, pod jejichž vlivem De Lamater po jedenácti letech své výzkumy odvolal – ”…zdá se vhodnější přiznat chybu, která se stala a tím odstranit zmatky v literatuře na tomto poli.”
Bioložka Olga Borisovna Lepešinská se zabývala studiem vzniku živé hmoty. Ohlásila, že se jí podařilo vyvolat vznik buněk z nebuněčné hmoty (konkrétně z rozdrcených tkání láčkovců z rodu nezmara) a dokonce získala státní vyznamenání. Později se ukázalo, že šlo o mylný výklad sledovaných dějů.
Ve výjimečných případech se může ukázat, že omyl omylem být nutně nemusí. Když Albert Einstein aplikovat rovnice obecné teorie relativity na Vesmír, získal řešení, podle něhož Vesmír neměl být neměnný. Aby tuto neměnnost, o níž byl přesvědčen, zajistil, přidal k rovnicím jeden člen obsahující další parametr, tzv. kosmologickou konstantu. Několik let poté, v roce 1922 ruský lékař a matematik Alexandr Alexandrovič Friedmann (po mamince rozené Vojáčkové českého původu) našel třídu řešení Einsteinových rovnic bez kosmologické konstanty, podle nichž se Vesmír buďto rozpíná nebo se smršťuje. Einstein se k Friedmannovým výpočtům stavěl odmítavě, ale když v roce 1929 americký astronom Edwin Hubble zjistil, že se vzdálené galaxie od nás vzdalují a Vesmír se tak skutečně rozpíná, prohlásil Einstein zavedení kosmologické konstanty za ”největší chybu svého života”. Tím však její příběh nekončí. Astrofyzikové se k ní na konci 20. století opět vrátili; v roce 1998 byla poprvé publikována pozorování vzdálených supernov, z nichž vyplývá, že Vesmír se rozpíná stále rychleji. Kosmologická konstanta je jednou možností, jak tuto skutečnost vysvětlit.
Za pozornost stojí ”přikázání” vědecké serióznosti vyjádřené Louisem Pasteurem (citováno podle [40]): ”Neprohlašujte nic, co nemůže být podloženo jednoduchým a průkazným pokusem. Važte si kritického ducha. Sám o sobě sice neinspiruje k novým myšlenkám nebo ke grandiózním činům. Ale bez něho stojíte na nepevné půdě. Měl by mít vždy poslední slovo. To, co si od Vás žádám, je pro badatele vždy to nejtěžší. Není opravdu snadné, být přesvědčen o tom, že jsem objevil důležitý vědecký fakt, horečně toužit oznámit to celému světu a místo toho to tajit, bojovat sám se sebou, ne dny a týdny, ale měsíce a roky, a po celou tu dobu hledat možný omyl ve svých pokusech a vědět, že svůj objev nemohu ohlásit, dokud nevyčerpám všechny možnosti. Avšak když pak po takové námaze dosáhneš jistoty, pak pocítíš takovou radost, jakou zná jen lidské srdce…”
Jako všechny obory lidské činnosti, i věda nese stopy ”lidského faktoru” a ani ona
se nevyhne lžím a podvodům, jež mohou mít charakter osobního selhání, popř.
ideologický nebo politický podtext. I když odhalení může trvat dlouhou dobu,
nakonec k němu nevyhnutelně dojde; v tomto spočívá velký význam a hodnota
vědeckých metod a principů. 
Na s. § se zmiňujeme o nálezu piltdownské lebky a známých Hankových rukopisů. V roce 1972 ohlásil mladý chirurg z jednoho ústavu pro výzkum rakoviny, že objevil metody překonávání imunologické bariéry při transplantacích a předvedl diapozitivy s kůží černocha s transplantovanou kůží bílé ženy a myši mající na sobě přirostlou kůži odlišné barvy, což odporovalo dvacetiletým výzkumům v imunologii. Mladého vědce podpořil vedoucí ústavu a zdálo se, že se otevírají nesmírné možnosti pro klinickou praxi. Nicméně již o rok později několik pracovišť signalizovalo opačné výsledky. V roce 1974 laborant ústavu ohlásil, že přistihl ”nadějného” vědce při barvení kůže myší čínskou tuší a předložil i důkazy podvodu. Motivací zde byly dotace pro náročný výzkum ústavu, které po ohlášení úspěchu v roce 1972 astronomicky vzrostly.
Idea pravdy
Idea pravdy ovšem hraje důležitou roli i v náboženství a filozofii. Na rozdíl od vědy, která si je vědoma neuzavřenosti svého poznání a tedy relativností své pravdy, náboženství proklamuje zjevené či dané pravdy definitivní a absolutní.
Feynman ve výše citovaném projevu požaduje, aby vědci ze své zásady být
úzkostlivě poctiví a dbát o pravdu, neslevovali ani v běžném životě a v jednání
s laickou veřejností. V tom spatřuje projev odpovědnosti vědců a vědy
vůbec ke společnosti ([18], s. 278): ”Například jsem byl poněkud překvapen,
když jsem mluvil s jedním přítelem, který měl vystupovat v rozhlase.
Pracuje v oboru astronomie a kosmologie a dumal, jak vysvětlí veřejnosti,
jaké jsou aplikace jeho práce. ,To je jednoduché,’ řekl jsem mu, ,žádné
nejsou.’
,Já vím, ale pak mi na další výzkum v téhle oblasti nedají peníze!’
Podle mne tohle není poctivý přístup. Když vystupujete jako vědec, měl byste
vysvětlit laikům, co děláte – a když nebudou chtít dál podporovat váš výzkum, je
to jejich právo.”
Idea svobody vyjadřování a myšlení
Pravda a svoboda, dva nezbytné předpoklady existence vědy, jsou odedávna také ideály uspořádání společnosti. V tomto smyslu může mít řád platný ve vědě inspirující vliv na společnost a běžný život. Etika a věda se také stýkají v hodnocení významu vědy pro společnost. Již jsme zdůraznili, že fakta sama jsou eticky indiferentní. Platí to v rámci vědy samotné jako autonomní součásti společnosti. Ve vztahu k společnosti a praktickému životu je věda pochopitelně hodnotitelná a také hodnocená. Zde se setkáváme se dvěma krajními zjednodušujícími pohledy – na jedné straně s nadšením nad objevy, jež věda přinesla lidstvu (elektřina a její využití, telegraf, mobilní telefon, televize, chemoterapeutika, transplantace orgánů apod.), na druhé straně s osočováním, že rozvoj vědy přibližuje lidstvo k záhubě stále dokonalejšími zbraněmi, rozvojem technologií poškozujících životní prostředí. Své výhrady vůči roli vědy vyjádřil Václav Havel např. slovy, že ”ruší …nejvlastnější základ tohoto přirozeného světa: zabíjí Boha a usedá ne jeho uprázdněný trůn” a volá po nové postmoderní vědě, s čímž polemizuje řada významných vědců (viz např. [42]). Jde však vesměs o směšování rolí vědy a politiky – zatímco úkolem vědy je přinášet co možná nejúplnější a nejpravdivější informace, použití a zacházení s jejími výsledky je záležitostí výsostně politickou. Citujme na závěr opět Richarda Feynmana z jeho eseje Význam vědy ([18], s. 190–201):
”Jsem přesvědčen, že vědec řešící společenské problémy je právě tak bezradný jako každý jiný, a že když vědec začne mluvit o problémech mimo svůj obor, bude to stejně amatérské, jako když mluví kdokoliv jiný o věcech, o nichž nic neví, jelikož otázka, jaký je význam vědy, není vědecký problém…
Vědecké poznání dává lidem do rukou moc konat jak dobro, tak zlo – samo o sobě ale žádný návod k použití neobsahuje. Je to nepochybně cenná síla – i když může být znevážena tím, k čemu je použita.
Jak nejlépe vyjádřit tento věčný lidský problém, jsem se dozvěděl během výletu do Honolulu. Navštívil jsem tam buddhistický chrám a mnich, který nás provázel, nám stručně vysvětlil buddhistické náboženství a nakonec prohlásil, že nám sdělí něco, co nikdy nezapomeneme – a já to taky nikdy nezapomněl. Je to buddhistická moudrost a zní takto:
,Každý člověk obdržel klíč k nebeské bráně; tentýž klíč otevírá i brány pekla.’
…
Takže je zjevné, že i když věda může přinést lidstvu hrozná utrpení, je důležitá, protože umožňuje ,něco vykonat’.”
Rozumný člověk se přizpůsobí světu, nerozumný se snaží přizpůsobit svět sobě. Proto všechen pokrok přivodili lidé nerozumní. George Bernard Shaw
Jak bude naloženo s vědeckými poznatky a k jakým cílům, záleží na
hospodářském a politickém uspořádání v tom nejširším slova smyslu, na celkové
společensko-kulturní vyspělosti a atmosféře. S tím byla v minulosti nejednou
spojena osobní tragédie autorů nových objevů a vynálezců, mnohokrát se
opakovala historie nepřijetí nového poznání nebo zapadnutí na dlouhá desetiletí a
to z nejrůznějších důvodů, někdy dosti malicherných a z dnešního pohledu
i těžko pochopitelných. 
Zmiňme životní příběh maďarského lékaře Ignaze Semmelweise, který zjistil, že horečka omladnic rodiček souvisí se znečištěnýma rukama mediků a ošetřovatelek a marně již roku 1847 prosazoval, aby si zdravotnický personál umýval před ošetřením rodiček ruce v chlorové vodě, což mohlo zachránit život tisíců žen a dívek. Hygienická opatření narážela na konzervativní odpor a Semmelweis byl dokonce propuštěn z kliniky, kde ”obtěžoval svými nesmyslnými požadavky”. Marně psal lékař dopisy významným osobnostem, aby pomohly zabránit vraždění rodiček v nemocnicích zamořených infekcemi; svůj život dožil v ústavu choromyslných. Až o čtvrt století později byla prosazena antisepse kyselinou karbolovou anglickým chirurgem Josephem Listerem.
Od počátku novověku bohužel platí, že nejrychleji se vědecké poznatky uplatňují v oblasti vojenství. Jak se jednou vyjádřil Albert Einstein [14]: ”Co nám věnoval vynalézavý lidský duch za posledních sto let, mohlo by vytvořit bezstarostný a šťastný život, kdyby organizační vývoj stačil technickému. Ale takto se to, co bylo vydobyto, v rukou naší generace vyjímá jako břitva v rukou tříletého dítěte.”
Vědci si odedávna uvědomovali značnou nezávislost výsledků své práce na nich samých, jako subjektech nadaných svědomím, občanech vyznávajících určité hodnoty jako humanismus, mírumilovnost atd. Pierre Curie ve své nobelovské přednášce z roku 1903 pronesl [10]: ”Můžeme se domýšlet, že v rukou zlosynů se rádium může stát velkým nebezpečím, a tu si položme otázku, bude-li lidstvu prospěšné poznat zákony přírody, je-li dost na výši, aby z nich mohlo mít užitek, či zda mu toto poznání škodí? Typickým příkladem je vynález Nobelův: výbušnina pomohla lidstvu uskutečnit obdivuhodná díla. Tyto vynálezy jsou však strašným prostředkem zkázy v rukou zločinců, kteří zatahují lid do války. Patřím k těm, kdož jako Nobel jsou přesvědčeni, že lidstvo si vybere z těchto nových objevů více dobra než zla.”
O půl století později v den tragédie v Hirošimě americký zakladatel kybernetiky Norbert Wiener prožíval souvislosti v poněkud jiném světle: ”Přál jsem si – jak jsem si přál –, abych všechno bral pasívně, vzdal se osobního úsudku a upřímně věřil v moudrost politiků. Ve skutečnosti jsem však neměl důvod věřit, že úsudek těchto lidí o všeobecné situaci je lepší než můj, přes všechny jejich odborné informace. Věděl jsem, že nejeden z vysokých představitelů vědy nemá ani desetinu mých styků s vědci jiných států a jiných národů, ani tolik možností zjistit si, jak svět na bombu reaguje. Navíc jsem si byl vědom toho, že mám ve zvyku uvažovat o dějinách vědy a vynálezů z víceméně filozofického hlediska a nevěřil jsem, že ti, kteří rozhodují, by to mohli dělat líp než já. Upřímný vědec musí za svými dohady a sázkami stát, i když je třeba Kassandrou a nikdo mu nevěří. Měl jsem za sebou mnoho let osamělé vědecké práce, kde jsem nakonec dokázal, že mám pravdu. Neschopnost věřit mocným tohoto světa nebyla pro mne zdrojem žádoucího zadostiučinění, ale tak tomu bylo a nedalo se nic dělat. Dělal jsem si velké starosti, jaký bude vliv bomby na vědu a veřejné mínění o vědcích…”
Wiener se vážně obíral problémy společenské zodpovědnosti vědce, a zda vědec má či nemá právo zatajit svou práci, hrozí-li, že bude zneužita v neprospěch lidstva. Uvědomoval si, co může způsobit automatizace výroby, k čemuž jeho celoživotní práce v oblasti kybernetiky směřovala. Vědci jeho generace pod vlivem tragédie druhé světové války cítili spoluzodpovědnost za osudy lidstva, silně se zasazovali o zákaz zbraní hromadného ničení a zachování míru – obecně nejznámější je asi příklad Alberta Einsteina, který hluboce prožíval svůj podíl na vývoji jaderných zbraní.
Problém odpovědnosti vyvstává před každou generací znovu a v jiných souvislostech. Např. v sedmdesátých letech 20. století mezinárodní komunita genetiků rozhodla nepokračovat ve výzkumech genetického klonování, po nějakou dobu skutečně nebyly zveřejňovány práce z této oblasti; důvodem byly vážné obavy ze zneužití.
Je třeba zdůraznit, že většina poznatků byla využita ve prospěch lidstva, i když samotné posouzení toho, co slouží či naopak neslouží lidské společnosti může být v některých případech relativní a vyžaduje jistý historický odstup. Naprosto zřejmý je pokrok a využití vědy v lékařských oborech. Lidstvo se postupně téměř zbavilo nemocí jako jsou obrna nebo neštovice, máme naději, že postupně omezíme hrozbu AIDS.
O uznání a důvěře, které se věda těší, svědčí, že se jejími výsledky zaštiťují
politici i další veřejně činné osoby ve snaze dodat váhu svým záměrům a
prosazovaným cílům. Je samozřejmě správné, pokud se rozhodnutí opírají
o vědecké argumenty a vycházejí z pokud možno nejdůkladnějšího poznání
skutečnosti. Nemělo by se však alibisticky požadovat, aby věda byla arbitrem
v rozhodnutí čistě politických. 
Při zkoumání nových staveb, např. dálničních obchvatů, může ekologie posoudit dopady na životní prostřední a žijící organismy a lze více či méně přesně posoudit technické nebo ekonomické aspekty. Rozhodnutí zda a kudy stavět je však již rozhodnutím politickým, které mohou vědecké informace ovlivnit.
Věda není spojena s životem společnosti jen na straně svých výstupů a jejich využití. Správa a materiální podpora vědy jsou více či méně v rukou vládnoucí společenské vrstvy, na níž jsou vědci hmotně závislí.
Úsměvná historka se váže i k takovému velikánovi, jakým byl Galileo Galilei. Poté, co dalekohledem objevil Jupiterovy měsíce a dal jim jméno Medicejské hvězdy, aby se zalíbil velkovévodovi toskánskému, napsal mu dopis, ve kterém ho ujišťoval, že na nebi už nejsou žádné nové hvězdy, které by někdo mohl objevit a pojmenovat po někom jiném [42].
Odtud také hrozí nebezpečí ovlivňování vnitřní autonomie vědy a její nezávislosti, zejména v nedemokratických zřízeních. Totalitní systémy pak vnitřní řád vědy nerespektují, v některých případech přímo likvidují některé vědecké obory. Kromě přímých mocenských prostředků k podřízení vědy politickým cílům používají ideologie.
Obecná veřejnost může být schopna sledovat detaily vědeckého výzkumu pouze v malé míře; avšak může si uvědomit jeden velký a důležitý důsledek: jistotu, že lidské myšlení je závislé a přírodní zákony obecně platné. Albert Einstein
Ideologií se původně označovala osvícenská forma platónské ”vlády filozofů”, program žáků francouzského kněze a filozofa Etienne Bonnota Condillaca [kondyjak] (30. 9. 1715–3. 8. 1780), kteří chtěli na základě přesné znalosti společnosti a psychologie stanovit praktická pravidla výchovy, etiky a politiky; navázali na ně mimo jiné August Comte a Karel Marx. Dnes je obecně přijímán názor německého filozofa a sociologa Karla Mannheima, že ideologie je soustava názorů a idejí, které obsahují hodnoty, hodnotové soudy a návody jednání pro určitou společenskou skupinu a vyjadřují zájmy této skupiny. Proto musí mít svou historickou omezenost a otázka pravdivosti – na rozdíl od vědy – hraje roli druhořadou.
Věda jako složitý společenský útvar se nedá (jak se domnívali logičtí pozitivisté)
vyextrahovat a zcela oddělit ze světa společenské praxe a od hospodářských a
politických zájmů. Proto logické koncepce v každé společnosti ovlivňují vědu.
Relativně nejvíce imunní jsou v tomto ohledu vědy empirické, naopak
nezranitelnější vědy společenské. V historii poměrně nedávné však najdeme
i příklady politicko-ideologických zásahů do přírodních věd. 
Oficiálním kosmologickým učením nacismu byla nauka o světovém ledu Rakušana Hanse Hörbigera. Je založena na představě nepřetržitého souboje mezi přitažlivou a odpudivou silou, inspirované mytologií. Trvalá válka je zákonem na Zemi i na nebi a určuje dějiny lidstva, vše se vyvíjí cyklicky. Lidské osudy jsou spojeny s osudy hvězd, co probíhá na Zemi, děje se i v kosmu a naopak. Zpočátku vědci uveřejňovali články s důkazy o nesmyslnosti tohoto učení, ale Hörbiger vědeckou diskusi neuznával. Ve spojení s Hitlerjugend a nacisty dosáhl pronásledování svých odpůrců, vyhrožováním byli zastrašováni ředitelé ústavů, byly vydávány knihy, brožury a časopis propagující oficiální teorii. Rakouským a německým vědcům bylo jasně řečeno ”Musíte se rozhodnout: jít s námi anebo proti nám. Zatímco Hitler ozdraví politiku, Hörbiger smete lživé pavědy. Doktrína světového ledu bude znakem obrození německého národa. Pozor! Vstupte do našich řad, dokud ještě není pozdě.” Hitler Hörbigera obdivoval a na jeho adresu řekl: ”Máme nordickou a nacionálně socialistickou vědu, jež je protikladem židovsko-liberální pavědy.”
Nacisté neváhali vyhnat z univerzit na ovládnutých územích vědce židovského původu i za cenu totální likvidace světově významných pracovišť (Göttingen, filozofická škola ve Vídni), řada významných vědců včetně nositelů Nobelových cen našla útočiště v zahraniční, nejvíce v USA (jmenujme např. fyziky Hanse Betheho, Alberta Einsteina a Nielse Bohra).
S podobnými příklady se setkáváme i v období ”budování socialismu”. 
Kybernetika byla označena jako reakční pavěda, která vznikla v USA po druhé světové válce a značně se rozšířila i v jiných kapitalistických zemích. Podle tehdejší sovětské ideologie jasně vyjadřovala jeden z hlavních rysů buržoazního světového názoru, jeho nelidskost a snahu přeměnit pracující v součástku stroje, ve výrobní nástroj války. Zároveň je pro kybernetiku charakteristická imperialistická utopie, podle níž má být živý, myslící člověk, jenž bojuje za své zájmy, nahrazen ve výrobě i ve válce… [36].
Podobně genetika byla označena jako reakční protidarwinovský směr ”teoreticky i prakticky neudržitelný”. Pracoviště zabývající se genetikou v SSSR (a následně v ostatních zemích sovětského bloku) byla administrativně zrušena, někteří význační vědci tohoto oboru dlouhodobě vězněni nebo dokonce fyzicky likvidováni. O ”verifikaci” vědeckých hypotéz nerozhodovala vědecká pracoviště, ale Ústřední výbor komunistické strany. Biologii tak ovládl Trofim Děnisovič Lysenko s již v tehdejší době překonanými představami o vztazích mezi organismy, jejich dědičností a prostředím.
Přitom v socialistickém bloku se navenek proklamoval velký vliv vědy na společnost, pojem ”vědecký” sloužil k obhajobě režimu a k obhajobě vládnoucí ideologie marxismu-leninismu, která svými kořeny vycházela z poznání v polovině 19. století. Subjektivní mocensko-politická rozhodnutí byla zastírána ”vědeckým” výkladem dějin, historické nutnosti, třídních zájmů atd. V praxi to znamenalo zasahování do chodu vědeckých pracovišť, dozor nad jejich personálním obsazením, často ve spojení s ”očistou od nežádoucích živlů”, které se odmítaly smířit s touto situací, a absencí otevřené, svobodné vědecké diskuse. Fakta, jež nebyla v souladu s oficiální ideologií, byla potlačována za každou lidskou a morální cenu.
Po odstranění totalitního režimu se u nás vytvořily předpoklady, aby se věda mohla zbavit deformací vnucených jí ze strany politiky a ideologie – velkého centralismu, byrokracie, izolace od světové vědy, atd. Věřme, že prožitá historická zkušenost nám bude dlouho připomínat, že jeden ze základních pilířů vědeckého bádání – svobodná diskuse a ověřování jakýchkoli argumentů – nemusí být samozřejmostí a je jednou z hodnot, o niž je potřeba neustále usilovat.
Věda bez víry je falešná, víra bez vědy je slepá. Albert Einstein Víra je to, co nelze dokázat, a věda to, co bude zítra vyvráceno. Gilbert Keith Chesterton
Mezi vědou a náboženstvím je zásadní rozdíl v postoji ke skutečnosti. Jak napovídají samy pojmy, věda je odvozena od slova vědět, víra od slova věřit. V evropské kultuře spolu v nějaké formě koexistují od starověku, často jsou akcentovány jejich protiklady a střety. Obecně je přijímán názor, že původnějším lidským postojem ke skutečnosti bylo věřit, víra zastupovala vědění tam, kde člověk musel jednat, aniž věděl. Vznik vědy vedl k postupnému a pozvolnému vymanění rozumu z mytologických představ o světě. Antický člověk se pomalu propracovával k metodám, jež měly zajistit maximální objektivitu a nestrannost a tím i pravdivé poznání. Pro raný středověk bylo naopak typické dominantní postavení víry. Na druhou stranu se církev jako náboženská instituce stává jediným dědicem antické vzdělanosti.
Od 11. století pozvolna roste význam vzdělanosti, nicméně pod vlivem křesťanské dogmatiky se rozvíjí především deduktivní logika (základem byl Aristotelův Organon) v rámci scholastiky. Částečně rehabilitovala některé antické myslitele (Aristotela a Platóna) a prostřednictvím arabských překladů se opět začala studovat antická přírodovědecká a lékařská díla; šlo však především o racionální utřídění a vnitřní rozčlenění faktického materiálu. Hlavním zdrojem poznání byly disputace nad zjevenou Pravdou Písma.
S rozvojem scholastiky je však spojen i rozvoj sítě škol (klášterní, katedrální, farní) a vznik univerzit ve 13. století. Univerzity se staly nejen středisky vzdělanosti, ale také místem logických sporů. Pro budoucnost vědy byl podstatný spor o tzv. dvojí pravdu – pravdu relativní vycházející z přirozeného a pravdu absolutní vycházející z nadpřirozených příčin a rozumu nedostupnou. Tím se postupně otevírala možnost pro rozvoj empirických metod a zároveň zesilovala opozice proti dominantnímu postavení církve jako arbitru pravdy. Objevují se různá kacířská hnutí, jež nelze dlouhodobě potlačit ani křižáckými výpravami, ani inkvizicí, z Itálie se postupně do celé Evropy šíří humanismus a renesance.
Sepjetí univerzit s církví přetrvalo daleko do novověku, nicméně vznikají i světské organizační platformy vzdělanosti – akademie, jež se za podpory šlechty a panovníků stávají centry vědeckého výzkumu. Vznik novověké vědy se většinou klade do 16. století a její rozchod s aristotelovským pojetím vesmíru a přírody se nejdříve (nebo možná nejvýrazněji) odehrál v astronomii; je spojen se jmény Koperníka, Keplera, Bruna, Galilea a Newtona. Pro novověkou vědu je typické spojení s technikou, technologií a řešením úkolů praktického života vůbec. Tím se jednak rozšířilo spektrum řešených problémů a zároveň se postupně prosazovaly vědecké metody výzkumu. Paradoxně s tím (a v jisté paralele jsme toho svědky i dnes) dochází i k oživení magie a ezoterických nauk, velké oživení zažívá i alchymie a astrologie, jimiž se zabývali – nikoli vždy jen pro obživu – i největší vědci té doby. V našich zemích se v této souvislosti okamžitě vybaví atmosféra rudolfínské Prahy s Tychem Brahe a Johannesem Keplerem, který sestavoval horoskop i Albrechtu z Valdštejna. Isaac Newton věnoval mnoho času a energie alchymii, což poté prakticky zúročil při hledání vhodného materiálu na výrobu zrcadel a při odhalování padělků mincí.
Postupně se věda zbavila i autoritativního dohledu nad myšlením, jenž se v počátcích projevoval přímočaře použitím primitivních represivních metod (vzpomeňme na známé upálení Giordana Bruna). K definitivnímu oddálení vědy a víry ve smyslu zmíněném na začátku podkapitoly pak došlo v průběhu 18. a 19. století. Vědec jde za poznáním pravdy nezávisle na subjektu a jakékoliv autoritě, respektuje smyslovou zkušenost, fakta a vyznává svobodu myšlení. Teolog pravdu nehledá (nebo alespoň její zdroj), neboť byla dána – zjevena; zejména v minulosti se pak církve (nejen katolická) snažily odlišné názory potírat, neboť jejich tolerance byla vykládána jako ústup před zlem. V posledních desetiletích zejména někteří teologové vyzývají k toleranci a harmonizaci vztahů mezi teologií a vědou, což zase odmítají někteří vědci (viz např. [42]).
Věda vytýká náboženství, že jeho cíle jsou iluzorní, ničím nezaručené, že víra nastupuje tam, kde náš rozum nestačí. Náboženství však v sobě nese i něco, co je mimo hranice vědy. Kromě představ o světě o a jeho původu, jež – v doslovné interpretaci – jsou v rozporu s vědeckými představami, všechna velká náboženství dávají kritéria hodnot a životních cílů, žádoucího a nežádoucího jednání.
Karikaturou vztahu vědy a víry jsou opět dva extrémy – snaha ”vědecky” vyvrátit či potvrdit existenci Boha. Snaha o takové potvrzení je typická pro různé formy kreacionismu, ve své podstatě je lze chápat jako projev slabé, nemocné víry jeho nositelů. Již sv. Augustin upozornil Si comprehendis, non est Deus (co můžeš pochopit a dokonce ”dokázat”, o tom si můžeš být jist, že to není Bůh) [20]. Podobně věda nemůže svými prostředky vyvrátit existenci Boha. Ostatně jako většina pojmů diskutovaných v této a předcházející kapitole, ani pojem či představa Boha nejsou zcela přesně vymezeny a pro různé lidi neznamenají totéž. Jako příklad věřícího vědce bývá zmiňován Albert Einstein, on sám se na Hospodina (či ”Starocha”) odkazoval v řadě výroků. Na druhou stranu svou víru charakterizoval jako ”kosmické náboženství”, přesvědčení o kráse, symetrii a účelnosti přírody, o jejím hlubokém řádu. Takové pojetí zřejmě neodpovídá chápání věřícího, jenž by v tomto ”Velkém Rozumu” asi ”nepoznal Boha své víry”, spíše lze takové tušení považovat za zrcadlo okouzlení naším vlastním rozumem, který sami promítáme do přírody při objevování přírodních zákonů. Bůh, o němž mluví např. křesťanská víra, však nepatří do fyziky a neměl by být považován za ”fyzikální příčinu světa”, nýbrž za tajemství jeho smyslu spolu se zavazujícím pocitem úcty vůči světu spojené s vyznáním, že jde o svěřený dar [20].
Hovoříme-li o dialogu mezi vědou a náboženstvím, je i na příkladech z historie zřejmé, že má-li takový dialog vůbec být navázán a k něčemu vést, nemůže být nesen v duchu přenášení principu jednoho do druhého, ale může být realizován pouze na poli, kde se věda a víra střetávají a setkávají a tím je filozofie. Teologie nesmí a nemůže ovlivňovat fyzikální popis vývoje vesmíru nebo popírat biologický vývoj živočišných druhů (jak jsme někdy svědky, neboť právě Darwinova teorie bývá dodnes často napadána a její vyučování na školách v některých státech USA je zakázáno). Na druhé straně přináší teologické poznání, že život není jen biofyzikální děj, nýbrž dar, za který neseme odpovědnost nepřenositelnou na ”samovývoj” vědy a techniky, požadavky trhu nebo výzkumy veřejného mínění.
Zajímavý postřeh vyslovil profesor John Barrow v rozhovoru pro Lidové noviny [35]. Na otázku, zda chodí do kostela, odpověděl, že v anglické Cambridgi v něm najdete hodně akademiků, ale výrazně mezi nimi převažují vědci zabývající se velkými jsoucny (např. astronomové) nad těmi, kteří se zabývají jsoucny malými (biology). Podle něho biologové kvůli kreacionismu pociťují nepřátelství vůči církvi (jedním z nejvýraznějších a nejaktivnějších ateistů ve vědecké komunitě je skutečně právě biolog Richard Dawkins). Naproti tomu astrofyzikové pracující se zákony a symetriemi přírody, které často nelze přímo dokázat a jež je naplňují úžasem, mají k otázkám víry jaksi blíž.
Naši krátkou a nesourodou úvahu zakončíme opět slovy Richarda Feynmana ([18], s. 331):
”Dle mého názoru spočívá dosavadní západní civilizace na dvou velkých dědictvích. Prvním z nich je duch vědeckého dobrodružství – zkoumání neznámého, přičemž neznámé musí být jako takové uznáváno, aby mohlo být odhaleno; požadavek, že nezodpověditelná tajemství vesmíru zůstanou nezodpovězena; postoj, že nic není absolutně jisté; abych to shrnul – pokora intelektu. To druhé velké dědictví je křesťanská etika – význam lásky pro lidské konání, bratrství všech lidí, hodnota každého jednotlivce – pokora ducha.
Tato dvě dědictví jsou z logického hlediska naprosto v souladu. Ale logika není všechno; člověk se potřebuje pro nějakou myšlenku zapálit, má-li se jí řídit. Mají-li se lidé vrátit k víře, k čemu se vlastně vrací? Je moderní církev instituce, v níž by se cítil dobře i člověk, jenž o Bohu pochybuje – nebo dokonce v něj nevěří? Není pravda, že jsme až dosud nacházeli sílu a jistotu k udržování jednoho nebo druhého z těchto konzistentních dědictví takovým způsobem, že jsme napadali hodnotu toho zbývajícího? Jak bychom mohli čerpat inspiraci k podpoře těchto dvou pilířů západní civilizace, aby mohly stát vedle sebe v plné síle a jeden druhého neoslaboval? Není snad tohle ústřední problém naší doby?”
Usilovat o pravdu je cennější, dražší, než ji držet. Gotthold Ephraim Lessing
Z předchozích kapitol vyplynulo, že vědecké poznání je z historického hlediska klopotnou cestou s mnoha odbočkami do pověstných cimrmanovských slepých uliček. Zmínili jsme určitá omezení objektivity našeho poznání a připomněli samozřejmou, leč důležitou věc, že poznávaná skutečnost, náš svět a vesmír jsou ve své různorodosti velmi složité (i když jsme přesvědčeni, že se řídí jednoduchými principy). Jedna vyřešená otázka většinou vyvolává řadu otázek dalších, často jsou v dalším výzkumu zpochybněny hypotézy předtím poměrně solidně verifikované. Zkrátka, vědecké poznání je relativní a omyl je mu geneticky přisouzen. Dodejme však – a v tom tkví obrovská síla vědy, že dříve či později je také odhalen.
Ambice vysvětlovat svět kolem nás i v nás si nečiní a nečinila jen věda. V dávné
historii to byla různá náboženství, mytologie a magie, jež vytvářely více či méně
ucelené představy o světě či jednotlivých jevech a poskytovaly odpovědi na
podobné otázky. S rozvojem vědy vznikla současně i pseudověda. Tvoří ji hlavně
mylně interpretovaná fakta nebo i pravdivé poznatky vydedukované z mylných
hypotéz. S důsledky nebo alespoň určitým pozůstatkem se setkáváme i v běžném
životě. 
Antičtí Řekové pochopili, že lidské myšlení, cítění a chování souvisí s fyziologickými funkcemi lidského těla. Mylně se je ovšem snažili vysvětlit pomocí čtyř šťáv kolujících v lidském těle – červené krve (sanguis), žluté žluči (cholé), černé žluči (melancholé) a bělavé tekutiny (flegma). Hippokratés soudil, že převaha jedné z nich a jejich vzájemný poměr určuje schopnosti a typ chování člověka. Převaha žluči předurčovala rychlé a prudké reakce (cholerik), převaha krve pomalejší, ale trvalejší reakce (sangvinik), černá žluč slabé reakce (zasmušilý melancholik) a flegma pomalé, klidné a povrchní reakce flegmatiků. Protože vystižení základních typů lidských psychických reakcí bylo – na rozdíl od uvedeného vysvětlení – z popisného hlediska správné, přetrvalo v terminologii dodnes.
V 19. století byla v oblibě ”frenologie”. Její zakladatel, německý lékař a anatom Franz Joseph Gall, vyšel z předpokladu, že vlastnosti mozku, který zase určuje schopnosti člověka, se odrážejí v anatomii lebky. Vypracoval typologii tvarů lidských lebek a přisoudil jim určité povahové rysy. Traduje se, že kapitán lodi Beagle, na níž měl Charles Darwin absolvovat plavbu kolem světa, byl přívržencem frenologie a odmítal Darwina vzít na palubu; ustoupil až po dlouhém přesvědčování.
Dlouhodobý a zřejmě nikdy nekončící zápas vědy s pavědou názorně dokumentují astronomie s astrologií. Astronomie patří k nejstarším z přírodních věd, oblohu a pohyb těles na ní systematicky pozorovali nejméně před 5 000 lety Egypťané a Sumerové. Prakticky všechny starověké civilizace si povšimly pravidelností v polohách nebeských těles ve spojení s ročními obdobími a klíčovými přírodními jevy (záplavy na Nilu). Z toho vyvodily mylný závěr, že působí-li opakované nebeské jevy na přírodu, musí ovlivňovat lidské poměry a osudy.
Nejprve s nebesy ”komunikoval” pouze panovník s pomocí zasvěcených kněží, nakonec mohl své chování řídit podle hvězd každý zámožný jedinec. Dodejme, že astrologie tím nechtíc přispěla i k rozvoji astronomie, neboť i ona (přiznejme, že mnohem štědřeji dotována) potřebovala zdokonalovat nástroje a pozorovací techniky a řada astronomů se živila právě astrologií. Také pro řadu dnešních lidí má toto iracionální spojení svou přitažlivost – stránky řady novin a časopisů se neobejdou bez horoskopů, jedna z častých otázek, kterou si lidé kladou, se týká znamení zvěrokruhu, v němž jsou narozeni a které má určovat jejich vlastnosti a osud. V dějinách dochází téměř pravidelně zejména v přelomových obdobích k růstu nedůvěry k rozumu a vzestupu sklonů vkládat naděje do iracionálna.
”Lidský faktor” a složitá lidská psychika však celou záležitost ještě komplikují. V dějinách najdeme řadu příkladů, kdy velikáni vědy, kteří na jednom poli vynikali racionálním, střízlivým a maximálně objektivním přístupem ke skutečnosti, se na jiném poli paralelně věnovali pavědám. Isaac Newton se vedle fyziky zabýval alchymií, Marie Curie-Sklodowská podlehla v její době módnímu spiritismu a symbol novodobých vynálezců Thomas Alva Edison se pokoušel konstruovat přístroj na domluvu s duchy. Naše reakce, myšlení, vnímání, cítění, jsou komplikovaně propojeny, rozum a logiku nepoužíváme ve všech situacích ve stejné míře. Člověk je někdy nelogický v myšlení (typické je to pro fundamentalisty a fanatiky všeho druhu) a nevypočitatelný v emocích.
V duchu Popperovy filozofie by kritickému duchu měly být podezřelé všechny
nefalzifikovatelné hypotézy, tj. takové, jejichž důsledky nelze ověřit empirickými
metodami. Richard Feynman ([18]) nazývá pavědy kargogultickými vědami
a jejich odlišnost od vědy ilustruje následujícím příkladem. 
V Tichomoří žijí kmeny, které vyznávají kargokult. Během války tu vídali přistávat letadla se spoustou prima věcí a chtějí, aby se to samé dělo i nyní. Takže postavili cosi, co vypadá jako rozjezdové dráhy a po jejich stranách rozdělávají ohně. Mají dřevěnou boudu pro muže, který v ní sedí se dvěma kusy dřeva na hlavě – jako se sluchátky a s bambusovým prutem trčícím jako anténa – to je dispečer – a čekají, až letadla přistanou. Ale nefunguje to. Všechno dělají formálně dobře. Tak i kargogultické vědy. Navenek se řídí všemi předpisy a formami vědeckého bádání, ale něco podstatného jim uniká.
Pseudovědecké teorie se objevují i k vysvětlení jevů, které má věda zmapovány a zapojeny do systému poznatků. V USA se silně rozmohl již zmíněný tzv. vědecký kreacionismus snažící se popřít myšlenku evoluce a snažící se dokázat stvoření podle doslovného podání Bible. Poněkud odlišná je koncepce ”inteligentního designu”, jež na základě analýzy biologických fenoménů pouze dospívá k závěru, že tyto fenomény v sobě nesou prvky účelnosti a záměru – tedy inteligence. Stěží si však lze představit falzifikaci tohoto tvrzení.
Výrok Francise Bacona Scientia potestas est bývá interpretován různě. Jeden extrém vyjádřil císař František Josef I. ve svých pokynech studijní komisi: ”Mladí lidé se nemusí učit nic, co potom budou pro dobro státu potřebovat buď zřídka, nebo vůbec ne, neboť studium na univerzitě slouží podstatně vzdělání státního úředníka, nikoli pouze výchově učence.” Druhý extrém bychom mohli charakterizovat jako touhu po ztracené jednotě vědění.
Ať už se však přikloníme k tomu, abychom chápali potestas jako moc, nebo jako sílu, někteří lidé v tomto výroku cítí ozvěnu kurzů ”vědeckého komunizmu”, tedy hlavně sílu či moc arogantní a ne takovou, která nám dává možnost.
Karl Jaspers připomněl, že k vědě a vědění patří také vědomí toho, co nevíme: ”Věda, to je skutečnost vědění toho, co víme a co nevíme; protivědecké myšlení je věděním dogmatickým. Věda je věděním z nějakého důvodu; protivědecké je přijímání a priori. Věda je věděním, které si uvědomuje těsné meze vědění; protivědecké znamená chovat se, jako bychom mohli vědět všechno. Věda, to je neustálá kritika všech výsledků, vlastních stejně jako cizích, zpochybnění pokroku; protivědecké je obávat se, že nás vlastní pochybnosti paralyzují. Věda, to je metodický postup vedoucí krok za krokem k rozhodnutím v oblasti vědění; protivědecké je chtít vědět všechny teorie a všechny možnosti, které si lze představit.”
Hranice našeho poznání se stále posunují a je velmi pravděpodobné, že v budoucnosti budeme schopni vysvětlit i řadu dalších jevů, pro které dosud vysvětlení neznáme. Pomineme-li filozofické otázky o principiální zodpověditelnosti některých zásadních otázek (posmrtného života, vzniku našeho Vesmíru apod.), je zřejmé, že zánik pavěd v nejbližší budoucnosti nelze očekávat. Omyly a zastávání zcestných či neověřitelných názorů však nejsou nejhorším projevem iracionality. Zavrženíhodná je snaha využít pseudovědeckých argumentů k záměrnému matení či obelhávání lidí za účelem finančních zisků – ať již při prodeji produktů či poskytování služeb (řada forem léčitelství apod.). Jako jediný obranný prostředek se nabízí vzdělávání co nejširší veřejnosti a výchova ke kritickému myšlení.
Zakončeme vyznáním laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu sira Petera Medawara [23]:
Považuji se za racionalistu, ale obvykle váhám se za něj veřejně prohlásit. A to pro všeobecně rozšířené nepochopení nebo přehlížení rozdílu, který je třeba ve filozofických diskusích vždy pevně stanovit, totiž rozdílu mezi postačujícím a nutným. Nemohu věřit (a vlastně bych považoval za komicky trapný omyl, kdybych věřil), že užití rozumu je postačující, aby vysvětlilo stav našeho světa a – kdekoli je to nutné – jej napravovalo. Pevně však věřím, že užití rozumu je za všech okolností bezpodmínečně nutné, a nedbáme-li o to, ženeme se do záhuby. Já a moji druhové věříme, že svět je možno změnit k lepšímu, učinit jej lepším místem pro život…a opravdu věřím, že se to už děje díky úsilí, v němž – přes všechny nedostatky, jež nijak neskrývám – přírodní vědy hrají důležitou roli... Pro zanícené lidi je vědomí, že tomu tak je, zdrojem síly a energickou pobídkou k spravedlivému a čestnému úsilí a další práci. Na hrůzu a zklamání, které může snad plynout z neschopnosti vědy odpovědět na nejzazší první a poslední otázky, si už obyčejní lidé dávno našli lék ve Voltairových slovech: ”Musíme dále vzdělávat svou zahrádku.”
Pojmy k zapamatování
Úkoly k textu
