Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filozofie než tento. Platon Údiv vedl lidi k filozofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi …A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví. Aristoteles Tím nejkrásnějším, co kdy můžeme zažít je tajemno. Je to ten nejzákladnější pocit, který je vždy na počátku jakéhokoli umění i vědy. Kdo ho nezná, kdo už se nedokáže divit, kdo už nedokáže žasnout, je takříkajíc mrtvý a oči má vyhaslé … Albert Einstein
Studijní cíle: V této kapitole si připomeneme význam filozofie a uvedeme stručný historický přehled jejího vztahu k přírodním vědám a poznání
Máte dojem, že citáty v úvodu kapitoly něco spojuje? Přiznejme, že zdaleka ne každý přírodovědec se od mládí tak hluboce zajímal o filozofické otázky jako právě Einstein, zdaleka ne každý filozof tak výrazně ovlivnil přírodní vědy jako Aristotelés …
Chceme-li se alespoň stručně zabývat vzájemným vztahem filozofie a přírodních věd, musíme vymezit význam těchto pojmů s vědomím, že existuje řada různých přístupů a desítky odlišných definic. Bez nadsázky říci, že tento vzájemný vztah více či méně odráží historický vývoj obou disciplin. Zatímco v antice se téměř každý filozof zabýval i otázkami přírodovědnými, v dnešní specializované době to jednoduše není možné.
Pokud se člověk ptá, chce být. Miroslav Horníček
Filozofie, řecky φιλoσoφ
α z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σoφ
α
(sofía moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti,
světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého
poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a
diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Immanuel Kant vymezil úlohu filozofie třemi
otázkami:
jež lze podle něj shrnout do jediné – ”Co je člověk?”
Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filozofii. Aristoteles
Od věd, které kdysi z filozofie vzešly, se filozofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti, např. co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filozofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, vysvětlit proč říká to, co říká.
Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat proč? Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př.n.l. nový způsob hledání či touhy po moudrosti – filo-sofie, který se snažil přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – ”mezi lidi nejlépe rozdělen”. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat. Filozofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit. Ve 20. století se začal název filozofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filozofii indické, čínské nebo africké. V anglosaských zemích se běžně hovoří i o filozofii ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.
Oproti jednotlivým vědám, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou a pod.), je filozofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filozofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filozofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filozofické myšlení má např.
Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu.
Filozofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluvíhermeneutická metodao hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že ”Minervina sova létá za soumraku.” Filozof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filozofická díla, například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filozofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.
Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filozof zná stav diskuse k dané otázce, a to nejen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filozofii je Platón stále aktuální; britský filozof Whitehead dokonce napsal, že celá filozofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filozofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filozoficky ”vyřešil”; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.
Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filozofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filozofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filozofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.
Přehled základních filozofických směrů a historických etap ve vývoji filozofie je uveden v dodatku A.
Štíhlá, přitažlivá, inteligentní 30/165, se zájmem o hudbu, divadlo, knihy a cestování, hledá laskavého a něžného muže se smyslem pro humor, s nímž by mohla sdílet radosti života s výhledem na dlouhodobý vztah. Jen žádného biochemika. Inzerát
I pojem věda bývá chápán různě; zaměřme se na dva důležité znaky.
V tomto smyslu jí rozumíme cílevědomou a organizovanou poznávací činnost s pomocí empirických a logických metod. S poznáním byla spojena po velkou část historie lidstva, zpočátku však byla kratochvilnou záležitostí hmotně zajištěných vyšších vrstev, postupně více a více spojená s praktickými otázkami (zejména pod vlivem renesance). Díky tomu i společnost postupně více a více chápala význam vědeckého poznání a vyvinula i formu hmotné podpory.
Jakákoli doba s sebou přináší naléhavé problémy, jež se věda snaží řešit. Připomeňme otázku zdvojnásobení objemu oltáře v Delfách (což se neobejde bez třetí odmocniny) nebo léčení choroby bource morušového, jež pomohlo Louisi Pasteurovi k myšlence bakteriálního původu nemoci. V dnešní době připomeňme např. výzkumy v oblasti nádorových onemocnění či HIV nebo hledání nových energetických zdrojů (termojaderné reaktory, efektivnější využití sluneční energie). S postupným rozvojem vědy vzrůstá i její význam a v průběhu dvacátého století se vztah vědy a výroby převrací; věda nenásleduje výrobu, ale naopak hospodářská výroba ve stále větší míře využívá vědeckých poznatků, což bývá často shrnováno do známého tvrzení, že věda se stala výrobní silou, prorůstá s průmyslem a řada vědců nachází své uplatnění ve výzkumných laboratořích velkých podniků.
|
|
S rozvojem vědy na počátku novověku je spojena i její institucionalizace, vznik vědeckých společností. V 17. století vzniká Londýnská královská společnost nauk (1662) a Královská akademie věd ve Francii (1666). Zrodily se zprvu z neformálních schůzek přátel zabývajících se vědou. Svá bádání si financovali sami a teprve s rostoucí prestiží se domohli finančních podpor a jistých pravomocí. Na našem území existovala krátce Societas incognitorum erruditorum (založená 15. prosince 1746 svobodným pánem Josefem von Petrasch a olomouckým kanovníkem Franzem Gregorem Gianninim v Olomouci), na kterou v r. 1784 po schválení stanov císařem Josefem II. navázala Česká společnost nauk. V roce 1790 pak císař Leopold II. blahosklonně souhlasil s přejmenováním na Královskou českou společnost nauk, která pak existovala až do svého zrušení v roce 1952 (podrobněji viz např. [32]).
Myšlenka vědecké společnosti je samozřejmě mnohem starší, nacházíme ji již v athénské Akademii založené Platónem nebo v Aristotelově vědeckém učilišti Lyceu. Múseion v Alexandrii lze považovat za první vědecký ústav podporovaný státem. 1
Královské společnosti se staly např. rozhodčími komisemi pro posuzování objevů a vynálezů. I zde se občas projevil ”lidský faktor”. Když se např. Gottfried Leibniz obrátil na Londýnskou královskou společnost, aby rozsoudila jeho spor s Isaacem Newtonem ohledně prvenství v objevu diferenciálního a integrálního počtu, Newton coby prezident společnosti najmenoval ”nezávislou” komisi svých přátel a osobně sepsal zprávu komise, která obvinila Leibnize z plagiátorství. Dnes se historikové kloní k názoru, že objev učinili nezávisle na sobě, Newton asi o něco dříve, ale jako první jej uveřejnil Leibniz [21].
K masivnější institucionalizaci dochází až ve druhé polovině 19. století. Okolo roku 1840 se objevuje označení vědec pro povolání, jež se ve 20. století stává povoláním rovnocenným s ostatními. Věda se tak stává i předmětem sociologického výzkumu a ekonomických studií.
Josef Hlávka
(15. 2. 1831–11. 3. 1908)
”… Jen v práci tkví záruka všeho zdaru. Jen v práci je naše síla a záchrana. Nevěřte, že je možno žít v blahobytu bez práce. Zachovejte si smysl pro všechno krásné, podporujte jeden druhého, buďte jako jedna rodina. Mějte každý své přesvědčení, ale šetřte mínění jiných. Buďte poctiví a snášenliví! …”
Dodejme, že veškerý za život nashromážděný majetek ve své závěti vložil do fondu ”Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových”, jež měl i po jeho smrti podporovat chod akademie i kolejí.
Zeptáte-li se filozofa, co je filozofie, nebo historika, co je historie, nebudou mít s odpovědí potíže. Vlastně by ani nemohli pracovat ve svém oboru, kdyby nevěděli, co zkoumají. Ale když se zeptáte matematika, co je matematika, může Vám s klidným svědomím odpovědět, že sice nezná odpověď, ale že mu to nebrání v tom, aby se matematikou zabýval. François Lasere
Vědecké poznání má kumulativní povahu
Věda jako systém poznatků má řadu podsystémů, jednotlivých vědních disciplin.
Samotný zmíněný systém je pak předmětem odborného výzkumu tzv. vědy o vědě
pěstované spolu s metodologií vědy na filozofických pracovištích. 
Systém vědy se transformuje do nejrůznějších forem informací (zprávy, odborné stati, knihy, filmy, multimediální programy apod.) směřujících jednak do praxe, jednak do školství a kultury; v dnešní době má charakter exploze, kdy vzrůstá množství nevyužitých informací (zvyšuje se např. duplicita vědeckých výzkumů). Většina badatelů je přesvědčena, že věda vypracovává postupně i způsoby eliminace negativních faktorů svého růstu. Velké možnosti výpočetní techniky ilustrují programy na odhalování plagiátorství v odborných publikacích např. na známém preprintovém serveru http://arxiv.org/ provozovaném Cornellovou Univerzitou [16].
Antická filozofie je souhrnem všeho vědění
Podle Platóna je filozof člověk usilující o poznání věcí pro vlastní názor. Aristotelés míní, že podnětem k filozofování je zvídavost. Pro stoika Senecu či Epikura je filozofie úsilím o příjemný život. Skeptikové se dokonce odvracejí od úsilí po poznání jsoucna, neboť o něm pochybují a doporučují zdržovat se úsudku o světě. S koncem antiky štafetu přírodních věd převzali Arabové, jejichž zásluhou byla značná část antického dědictví zachována (elementárním důkazem jejich přínosu jsou běžně užívané arabské číslice).
Středověkou filozofii reprezentuje scholastika
Za zmínku stojí velký scholastický spor realismu a nominalismu2 , jež ve svých důsledcích vedl k renesančnímu uvolnění filozofie z nadvlády teologie spojenému s návratem k řeckému naturalismu a dalším hodnotám antické kultury. Šlo o pozvolný proces spojený – bohužel – i s lidskými obětmi. Příběhy velikánů vědy, kteří se vzepřeli církevním autoritám, se později staly vděčným tématem pro dramatiky a spisovatele.
Nejznámější jsou otázky spojené se zavržením ptolemaiovské geocentrické
soustavy a přijetím Koperníkova heliocentrického modelu sluneční soustavy.
Význačnými aktéry sporu byli Johannes Kepler, Giordano Bruno (upálen roku 1600)
a Galileo Galilei. Koperník sám, i když navazoval na představy některých
starověkých řeckých filozofů, předvídal silný odpor vůči svým myšlenkám a své
dílo zveřejnil až v roce své smrti 1543. Pro úplnost dodejme, že opatrnost při
přijímání Koperníkových myšlenek nebyla vždy nutně projevem zpátečnictví.
Např. asi největší astronom té doby Tycho Brahe správně předpokládal, že pohyb
Země by se projevil změnou polohy hvězd během roku. Protože takový jev
nepozoroval (při přesnosti tehdejších měření ani nemohl), vytvořil vlastní model,
v němž Slunce obíhalo okolo Země a ostatní planety okolo Slunce. Později byla
skutečně u blízkých hvězd tato změna zjištěna a stala se základem pro měření
jejich vzdálenosti pomocí tzv. paralaxy a tím i astronomické jednotky parsek
(1pc = 3,26ly). Katolická církev uznala oběh Země okolo Slunce až roku
1832.
Obrázek 1.3: Galileo před církevní
inkvizicí (obraz Cristiana Bantiho
z roku 1857)
Ofocená záložka slavné oxfordské univerzity se známým anonymním výrokem
S počátkem moderní přírodovědy v 16. a 17. století, jejímž vzorem a ”vlajkovou lodí” se stává Newtonova klasická mechanika, je spojena řada objevů – lomu světla (Newton), sestrojení tlakoměru (Torricelli), vývěvy (Guerick) a elektřiny (Gilbert). V dílech Francise Bacona, René Descarta, Johna Locka a Thomase Hobbese se pomalu vytváří moderní nauka o poznání a metodách vědeckého zkoumání. Až do 18. století však sepětí odborných disciplin s filozofií zůstává velmi těsné, i filozofie v této době preferuje empirii, zkušenost, induktivní metodu; postupuje od sbírání faktů k teoriím, zabývá se poznáváním skutečna a co je za ním, přenechává víře.
Descartův racionalismus byl však předzvěstí odcizení filozofického myšlení a vědeckého zkoumání. Zatímco ve filozofii se rozvíjejí spekulativní systémy (např. J.G. Fichte, F.W.J. Schelling, G.W.F. Hegel) snažící se vysvětlit jsoucno samo ze svých principů (podobně jako scholastika), přírodní vědy se nemohly vzdát důrazu na pozorování a experiment. Naopak se některým přírodovědcům zdálo, že přírodní vědy opírající se o newtonovskou mechaniku filozofii ani nepotřebují. Opakovaně se diskutuje o předmětu filozofie a jsou vymezovány její vztahy k přírodním vědám. Pozitivisté a novopozitivisté usilovali o ”zvědečtění” filozofie jejím omezením na metavědu s důrazem na analýzu jazyka; takto pojatá měla být maximálně formalizovanou exaktní vědou.
Dnes se filozofe a přírodní vědy vzájemně respektují
Celá věda není ničím jiným než tříbením myšlení. Albert Einstein
Historie pokusů o třídění poznatků sahá až do starověku, základy dnešního dělení nacházíme už u Aristotela a jeho žáků, kteří díla svého učitele rozdělili na teoretická (prima filozofie, metafyzika) zabývající se poznáním obecně, praktická (matematika, logika, gramatika, fyzika), jež odrážejí životní potřeby a řešení konkrétních problémů, a tvůrčí (umělecká). Na sklonku starověku se ujalo dělení na fyziku (přírodovědu), logiku (učení o poznání) a etiku (učení o štěstí).
Středověk staví na první místo teologii, jíž je podřízena filozofie i další disciplíny. Až Francis Bacon ve své klasifikaci uplatňuje nový pohled a klade důraz na vědy založené na zkušenosti (i jemu zůstává vedle zkušenosti zdrojem poznání i Bůh). Obrazy předmětů vstupují přes smyslové orgány do vědomí člověka a jsou dále zpracovávány rozumem. Právě rozdělení duševní činnosti slouží Baconovi jako kritérium třídění věd na historické, poetické a filozofické, jež přejali i francouzští encyklopedisté. První redaktor osvícenské encyklopedie Jean Baptiste Le Rond d’Alembert rozdělil vědění podle tří schopností člověka – paměti, rozumu a představivosti.
Filozofii dnes zůstává úkol zobecňovat výsledky přírodních věd, pokoušet se
o vytvoření koherentního světonázoru a zkoumat i to, co momentálně přesahuje
danou úroveň metodologických možností přírodních věd. Používá a rozvíjí
přitom logické metody a myšlenkové konstrukce, jež mohou být naopak
přírodovědcům prospěšné v orientaci a zaměření další výzkumné činnosti.
Otevřenou otázkou ale zůstává, nakolik dosáhla potřeb přírodovědy. Např.
v první polovině 20. století, kdy vztah filozofie a přírodních věd byl oslaben
pozitivistickou skepsí k metafyzice, přírodovědci nenacházeli u filozofů
odpovídající odpovědi a pouštěli se do filozofických otázek sami; jmenujme např.
Alberta Einsteina, Ernsta Macha, Norberta Wienera. Naopak absolutní nadřazení
filozofie vědám obecně (a zvláště společenským) může být vyloženě škodlivé, jak
jsme pocítili i v našich zemích v případě marxismu-leninismu povýšeného na
novodobé náboženství. 
Jedním z nejznámějších a nejkřiklavějších případů je zakázání genetiky jako takové v 50-tých letech v bývalém Sovětském svazu (a celém východním bloku) s odůvodněním, že tato ”buržoazní pavěda” odporuje darwinismu. Objektem filozofického zkoumání jsou i vědecké metody poznávání, jimiž se zabývá metodologie vědy. Navazuje na zakladatele moderní gnoseologie F. Bacona, R. Descarta, J. Locka, J.S. Milla a další.
Shrnutí
Vztah filozofie a vědy prošel dlouhým historickým vývojem, metodologie vědy a gnoseologie, zabývající se poznáváním jsou jeho součástí. Dnes většina přírodovědců respektuje filozofii jako zastřešující disciplínu a filozofie si je vědoma skutečnosti, že (nejenom v otázkách chápání přírody) musí klást důraz na praktické ověřování teoretických závěrů.
Pojmy k zapamatování
Úkoly k textu
